ECLI:CZ:US:2015:2.US.2887.15.1
sp. zn. II. ÚS 2887/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Rudolfa, zastoupeného advokátem JUDr. Martinem Vlčkem se sídlem Praha 2, Anglická 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. 29 Cdo 5140/2014-186, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 24. 9. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že odmítl-li Nejvyšší soud jeho dovolání z důvodu nesprávného vymezení přípustnosti dovolání, postupoval protiústavně, neboť porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel se v rámci svého odvolání - a posléze, materiálně posouzeno, právě i dovolání - jako avalista bránil proti umoření směnky vlastní (směnka znějící na 330 milionů Kč přitom byla i přes nesouhlas stěžovatele umořena). Ratio tohoto stěžovatelova postupu (jak sám vysvětluje v kopii dovolání, kterou k ústavní stížnosti přiložil) spočívalo v tom, že po dohodě se směnečným věřitelem (jenž poté umoření směnky úspěšně u soudu navrhl) zaplatil na směnku 19 milionů korun s tím, že tato mu byla vydána.
3. Přípustnost dovolání pak stěžovatel založil na tvrzení, že odvolací soud nesprávně posoudil aktivní věcnou legitimaci žalobce k podání návrhu na umoření směnky. Nejvyšší soud však následně stěžovatelovo dovolání odmítl s tím, že v něm stěžovatel nevymezil, od jakého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele odchýlit.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. S přihlédnutím k požadavkům, kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí, totiž Ústavní soud posoudil nyní napadené usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní požadavky řádného odůvodnění nebyly ve stěžovatelově případě porušeny. Pokud totiž Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [srov. ust. §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.")], jelikož pouhé tvrzení, že napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, nebo tvrzení, že taková otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a že Nejvyšší soud by měl přehodnotit svůj dosavadní postoj, může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o jakou otázku konkrétně jde. Nic takového ale - jak se sám Ústavní soud přesvědčil - z předmětného dovolání neplyne. Označení dovolacího důvodu stěžovatelem v podaném dovolání totiž v zásadě nebylo ničím jiným než citací ustanovení §237 o. s. ř., což však samozřejmě nemůže založit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Další obsah dovolání se pak týkal již jen polemiky se zjištěními, z nichž obecné soudy vycházely.
6. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu