ECLI:CZ:US:2015:2.US.2926.15.1
sp. zn. II. ÚS 2926/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ludmily Sharabati, zastoupené Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 266/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, č. j. 29 Cdo 1662/2013-110, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012, č. j. 5 Cmo 298/2012-80, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, č. j. 53 Cm 362/2011-44, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §109 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §109 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2015, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
II.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby soud uložil Centrálnímu depozitáři cenných papírů, a.s. (zde vedlejší účastník), povinnost provést převod v žalobě blíže specifikovaných zaknihovaných cenných papírů, jejichž majitelkou je stěžovatelka, a to z jejího majetkového účtu do majetku nového nabyvatele.
3. Tato žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, č. j. 53 Cm 362/2011-44, zamítnuta s odůvodněním, že podle §109 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podnikání na kapitálovém trhu"), může provádět dispozice prostřednictvím centrálního depozitáře jen jeho účastník s tím, že podle §109 odst. 3 téhož zákona mohou být účastníkem jen osoby v tomto ustanovení uvedené. Stěžovatelka však takovou osobou není, proto se na centrálního depozitáře nemůže obracet přímo, ale jen prostřednictvím účastníků centrálního depozitáře, což však stěžovatelka neučinila.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012, č. j. 5 Cmo 298/2012-80, potvrzeno.
5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, č. j. 29 Cdo 1662/2013-110, odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, přípustné.
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností, přičemž zároveň navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §109 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, které znemožňuje stěžovatelce nakládat s jejím majetkem (předmětnými cennými papíry) samostatně, bez prostřednictví jiného subjektu - tzv. účastníka centrálního depozitáře, kterým se však sama stěžovatelka stát nemůže, neboť těmito účastníky mohou být pouze subjekty uvedené v §109 odst. 3 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na to, že stávající právní úprava neukládá žádnému z účastníků centrálního depozitáře povinnost zajistit stěžovatelce (ani ostatním fyzickým osobám, které jsou majiteli zaknihovaných cenných papírů) přístup do centrálního depozitáře, neboť žádný právní předpis neukládá těmto účastníkům povinnost uzavřít se stěžovatelkou smluvní vztah, na základě kterého by stěžovatelka mohla prostřednictvím tohoto účastníka se svým majetkem nakládat. Stěžovatelka proto uzavřela, že současná právní úprava obsažená v §109 zákona o podnikání na kapitálovém trhu negarantuje stěžovatelce možnost nakládat s jejím majetkem, a proto by měla být jako protiústavní zrušena. Stěžovatelka obecným soudům vytkla též to, že tyto nepřerušily řízení a nepředložily Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení §109 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudů všech stupňů stran souladu ustanovení §109 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, který byl soudy při rozhodování o žalobě stěžovatelky aplikován, s ústavním pořádkem.
9. Právě uvedené ustanovení zakotvuje princip nepřímého přístupu ke knize, v níž jsou zapsány zaknihované cenné papíry a která je vedena vedlejším účastníkem (centrálním depozitářem), jenž je zároveň oprávněn v knize provádět příslušné zápisy anebo zapsané měnit či mazat. O nepřímém přístupu ke knize je třeba hovořit proto, že změnu v zápisech v knize obsažených je dle §109 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu centrální depozitář oprávněn učinit pouze na základě příkazu účastníka centrálního depozitáře, jímž dle §109 odst. 3 téhož zákona mohou být pouze banky, obchodníci s cennými papíry, administrátoři investičního fondu, organizátoři regulovaného trhu atd., tedy nikoli na základě příkazu stěžovatelky, která účastníkem centrálního depozitáře není a ani se jím (s ohledem na §109 odst. 3 zákona o podnikání na kapitálovém trhu) nemůže stát. Ústavní soud má však za to, že právě uvedená právní regulace, byť tato v jistém ohledu omezuje právo stěžovatelky volně nakládat s jejím majetkem (zaknihovanými akciemi), toto právo neomezuje takovým způsobem, který by bylo možné pokládat za protiústavní, neboť jí není zasažena podstata práva stěžovatelky vyplývajícího z čl. 11 Listiny. To proto, že právě uvedená právní úprava nevylučuje možnost stěžovatelky vykonávat její vlastnická práva (tedy s předmětnými akciemi volně nakládat a tyto převést na jiného), když výkon těchto práv je touto právní regulací svázán pouze v tom ohledu, že nutí stěžovatelku k tomu, aby uzavřela smluvní vztah s některým z účastníků centrálního depozitáře, který bude zprostředkovávat komunikaci stěžovatelky s centrálním depozitářem, a tedy bude zprostředkovávat přístup stěžovatelky k jejímu majetkovému účtu. Tato právní úprava pak byla zákonodárcem přijata proto, aby byl omezen počet osob majících přístup k majetkovým účtům vedeným u centrálního depozitáře, a to navíc pouze na osoby, které podléhají státnímu dozoru, čímž měla být zvýšena bezpečnost těchto účtů (viz Důvodová zpráva k zákonu o podnikání na kapitálovém trhu), což Ústavní soud považuje za legitimní. Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by předmětná právní úprava nebyla ústavně konformní.
10. Právě uvedené platí dle názoru Ústavního soudu tím spíše, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy nejen neprokázala, ba ani netvrdila, že by jí shora nastíněná právní úprava objektivně bránila nakládání s jejím majetkem, o čemž by bylo možno uvažovat např. tehdy, pokud by bylo prokázáno, že se stěžovatelka obrátila na jednotlivé účastníky centrálního depozitáře, kteří však odmítli vstoupit se stěžovatelkou do smluvního vztahu a poskytnout jí své služby při komunikaci s centrálním depozitářem, a stěžovatelka tak objektivně neměla možnost, jak se převodu předmětných cenných papírů do majetku nového nabyvatele domoci. Taková skutečnost však stěžovatelkou tvrzena nebyla. Teze stěžovatelky, že by taková situace mohla v budoucnu nastat, neboť žádný právní předpis neukládá účastníkům centrálního depozitáře povinnost zajistit stěžovatelce (ani ostatním fyzickým osobám) přístup do centrálního depozitáře, je pouze hypotetickou konstrukcí stěžovatelky neodpovídající aktuální situaci (kdy na trhu existuje dostatečný počet zájemců o poskytování příslušných služeb), na níž však protiústavnost předmětné právní úpravy dle názoru Ústavního soudu založit nelze.
11. Důvodným pak Ústavní soud neshledal ani tvrzení stěžovatelky, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny tím, že nepředložily Ústavnímu soudu návrh na zrušení předmětného ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu. To proto, že jak vyplývá z ústavní stížností napadených rozhodnutí dovolacího a zejména odvolacího soudu, tyto soudy se námitkou stěžovatelky stran protiústavnosti předmětného ustanovení zabývaly, avšak k závěru o protiústavnosti předmětného ustanovení nedospěly, a proto nepostupovaly podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Je přitom zcela na vlastním posouzení samotného soudu (soudce), zda konkrétní zákon je - podle něj - rozporný s ústavním pořádkem, či nikoli; účastník řízení si postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy nemůže vynutit (shodně viz např. nález sp. zn. III. ÚS 130/14 ze dne 13. 8. 2015, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3106/14 ze dne 30. 6. 2015, obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v této souvislosti v podrobnostech pouze odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který na námitku tvrzené protiústavnosti předmětného ustanovení z pohledu Ústavního soudu velmi podrobně a pečlivě (ba až precizně) reagoval.
V.
12. Protože Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to včetně akcesorického návrhu na zrušení §109 zákona o podnikání na kapitálovém trhu [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu