ECLI:CZ:US:2015:2.US.2957.14.1
sp. zn. II. ÚS 2957/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Marcinčáka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 252/2014-95 ze dne 31. 7. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 124/2012-83 ze dne 28. 2. 2014, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny a právo na odškodnění podle čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 124/2012 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 2 T 385/57 ze dne 4. 12. 1957 uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen "zákon č. 86/1950 Sb."), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a ke ztrátě čestných práv občanských. Část trestu vykonal, zbytek mu byl odpuštěn na základě amnestie. Rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2010 ze dne 30. 3. 2010 byl uvedený rozsudek zrušen a trestní stíhání stěžovatele bylo podle §11 odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zastaveno. Usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 1 Rt 5/2010 ze dne 11. 5. 2010 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."). Stěžovatel požádal dne 30. 8. 2010 Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění. Žádosti bylo částečně vyhověno, ale zadostiučinění za ztrátu občanských práv ve výši 30 000 Kč bylo odmítnuto z důvodu nedostatku právní opory.
Dne 18. 6. 2012 podal stěžovatel žalobu, jíž se domáhal finančního zadostiučinění ve výši 30 000 Kč jako náhrady nemateriální újmy způsobené ztrátou občanských práv. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že požadavek stěžovatele na odškodnění z uloženého trestu ztráty čestných práv občanských nemá oporu v čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a současně nebyl nalezen jiný právní předpis, na základě kterého by bylo možné zjistit eventuální vznik odpovědnostního titulu. Nadto uvedl, že intenzita uloženého trestu a jeho obsahu nenaplnila ani důvod pro konstatování porušení práva, neboť ze strany stěžovatele nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by znamenaly, že by stěžovatel v průběhu výkonu tohoto trestu mohl nabýt nějakých čestných práv občanských krom v té době formálně pojatého práva volebního; stěžovatel však netvrdil ani neprokazoval, že by se chtěl voleb, které se konaly 12. 6. 1960, zúčastnit.
Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem na základě odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelem uplatněný nárok nemá oporu v zákoně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91), na nějž v žalobě poukazoval, je "ojedinělý", a tvrdí, že je spíše prvním z řady dalších navazujících nálezů v obdobných kauzách (sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 696/06 ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12 ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4487/12 ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 500/13 ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 644/13 ze dne 24. 4. 2014 a IV. ÚS 2265/13 ze dne 24. 4. 2014). Poukazuje též na to, že i Ministerstvo spravedlnosti s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu začalo samo mimosoudně přiznávat náhradu nemateriální újmy osobám, které byly rehabilitovány podle zákona č. 119/1990 Sb. Má za to, že i jemu odškodnění za ztrátu občanských práv náleží.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2 a vedlejší účastník řízení Ministerstvo spravedlnosti.
Městský soud v Praze poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž dovodil, že odškodnění osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. za morální a citovou újmu způsobenou vězněním nemá v tomto zákoně ani v jiných právních předpisech oporu. Ohledně možnosti přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a z převažující judikatury soudu Ústavního. Pro soudní rozhodování dle jeho názoru nemá vliv tvrzená skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti nyní odškodňuje nemajetkovou újmu rehabilitovaných osob dobrovolně. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 2 plně odkázal na odůvodnění obou napadených rozsudků.
Ministerstvo spravedlnosti vyslovilo názor, že ze strany obou soudů nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných práv. Upozornilo na to, že na projednávaný případ nelze článek 5 odst. 5 Úmluvy aplikovat, neboť stěžovatel nepožaduje zadostiučinění za nezákonné věznění.
V replice na podaná vyjádření stěžovatel zejména upozornil na to, že z vyjádření Městského soudu v Praze je patrné, že tento soud je lhostejný k tomu, že se s osobami ve shodném právním postavení zachází rozdílně. Připomněl, že na podkladě stanoviska pléna Ústavní soud stěžovatelům v obdobných věcech vyhověl (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2183/13 ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 2012/13 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3451/13 a sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015). Má za to, že obdobně by mělo být vyhověno i jemu.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozsudků a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. c) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Projednávaný případ spadá do skupiny soudních řízení řešících odškodnění nemateriální újmy za porušení práv minulým režimem. Je nesporné, že stěžovatel byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který částečně vykonal, a ke ztrátě čestných práv občanských, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010 bylo uvedené rozhodnutí zrušeno a trestní stíhání stěžovatele bylo jako nepřípustné zastaveno, a že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2010 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Posuzovaná věc se však od případů řešených poukazovanými nálezy Ústavního soudu liší povahou jednoho z nároků, který stěžovatel uplatnil v žádosti adresované Ministerstvu spravedlnosti a posléze v žalobě. Vedle požadavku na odškodnění za nezákonnou vazbu a věznění, jemuž bylo ze strany Ministerstva spravedlnosti vyhověno, totiž uplatnil nárok na zadostiučinění v peněžní formě za ztrátu občanských práv, který byl Ministerstvem spravedlnosti i soudy odmítnut z důvodu nedostatku právní opory.
Ústřední výhrada stěžovatele, že nepřiznání finančního zadostiučinění z uloženého trestu ztráty čestných práv občanských je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vydanou v obdobných věcech, nemůže ve vztahu k uplatněnému nároku stěžovatele obstát.
Nosné důvody stěžovatelem poukazovaných nálezů se soustřeďují k úsudku, že vznik nároku na náhradu nemateriální újmy za nezákonné věznění v 50. letech minulého století je třeba - v situaci, kdy odpovídající nároky nepředvídal zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., ani jiná podústavní úprava - odvodit z čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona, a je relevantní též ve vztahu k posouzení promlčecích lhůt.
Obvodní soud pro Prahu 2 se v napadeném rozsudku zabýval aplikovatelností čl. 5 odst. 5 Úmluvy, přičemž dospěl k závěru, že jeho použití nepřichází ve věci stěžovatele v úvahu, neboť stěžovatel požaduje finanční odškodnění z uloženého trestu ztráty čestných práv občanských, nikoli z trestu odnětí svobody. Uvedl, že se jedná o dva samostatné tresty, z nichž čl. 5 odst. 5 Úmluvy upravuje možnost odškodnění pouze trestu odnětí svobody. Stěžovatel se však žalobou domáhal finančního odškodnění z druhého nezávislého trestu, a to trestu ztráty čestných práv občanských. Soud proto uzavřel, že vzhledem k požadavku stěžovatele lze jen těžko odkázat na konkrétní právní úpravu, na kterou by bylo možné daný případ vztáhnout. Odvolací soud vycházel při posouzení stěžovatelova nároku ze zákona č. 119/1990 Sb. Konstatoval, že tento právní předpis ani zákon č. 58/1969 Sb. neumožňují náhradu nemajetkové újmy a zákon č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. výslovně počítá s odškodněním imateriální újmy vzniklé před nabytím své účinnosti pouze v případě průtahů v řízení. I když odvolací soud dospěl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkazuje, k závěru, že Úmluvu je možné aplikovat teprve po jejím vstupu v platnost pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku dne 18. 3. 1992, přičemž k zadržení a následnému výkonu trestu stěžovatele došlo v rozmezí doby 4. 11. 1957 až 4. 11. 1958, tento argument výslovně vztáhl k možnosti odškodnění za omezení osobní svobody stěžovatele, které nebylo předmětem žaloby. Ve vztahu ke stěžovatelem uplatněnému nároku však uvedl, že sdílí právní názor soudu prvního stupně.
Závěru obou soudů, že stěžovatelem požadované finanční odškodnění nemateriální újmy vzniklé uloženým trestem ztráty čestných práv občanských nemá oporu v zákoně, stěžovatel nijak relevantně neoponuje. Dovolává se však s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) aplikace čl. 10 odst. 1 Listiny.
Stejnou argumentací se Ústavní soud již zabýval, a to v usnesení sp. zn. III. ÚS 2122/12 ze dne 24. 1. 2013, v němž řešil obdobný případ, kdy se stěžovatel domáhal po Ministerstvu spravedlnosti peněžního zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou mu rozsudkem bývalého vojenského obvodového soudu, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody a ke ztrátě vojenské hodnosti, přičemž uvedený rozsudek nevedl v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 12. 1957 k uvěznění stěžovatele. V uvedeném usnesení Ústavní soud konstatoval, že možnost materiální (peněžní) satisfakce za nelegitimní omezení osobnostních práv v režimu §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v návaznosti na čl. 10 odst. 1 Listiny byla sice uznána v nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05; v tamější věci byl však stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení civilní služby podle §272a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (v rozhodném znění) trestním příkazem vydaným v roce 1994, tj. mimo období, k němuž obrací pozornost zákon č. 119/1990 Sb., zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "zákon č. 198/1993 Sb."), jakož i další navazující předpisy. V této souvislosti upozornil na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 533/03 ze dne 19. 8. 2004, pojímající zákon č. 119/1990 Sb. jako lex specialis.
Ústavní soud shodně s argumentací uplatněnou v usnesení sp. zn. III. ÚS 2122/12 uvádí, že i když nález sp. zn. I. ÚS 3438/11 oproti nálezu sp. zn. IV. ÚS 533/03 uznal, že u osob postižených uvězněním z politických důvodů nemusejí být jedinými právoplatnými nároky ty, které navazují na zákony č. 119/1990 Sb. a č. 198/1993 Sb., podstatnou odlišností věci posuzované v nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11, na jehož závěry navázaly další stěžovatelem citované nálezy, oproti nyní projednávané věci, je právě vztah k čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
Jakkoli má Ústavní soud pochopení pro všechno to, co se událo v kontextu s odsouzením stěžovatele, nelze odhlížet od skutečnosti, že po obnově státního zřízení respektujícího lidská práva, mohlo být přistoupeno k nápravě jen některých škod, které vznikly v době nesvobody. Není totiž v hospodářských možnostech státu, vzhledem k délce nedemokratického období a rozsahu porušování lidských práv, napravit, resp. odškodnit v nynější době v plné výši veškerá protiprávní jednání, kterých se stát tehdy na svých občanech dopustil. Proto byla zvolena cesta náhrad jen za určitá poškození, u nichž výraznou roli hrála symbolická dimenze tohoto aktu (viz zákony č. 119/1990 Sb. a č. 198/1993 Sb.). Ze snahy zákonodárce zakotvit v právním řádu prostředek, kterým by alespoň částečně přispěl ke zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, nelze ovšem vyvozovat, že by byl dán právní nárok na náhradu křivdy jako takové.
Pokud soudy v napadených řízeních dospěly k závěru, že nárok stěžovatele uplatněný žalobou nemá oporu v zákoně, není úkolem Ústavního soudu tento jejich řádně odůvodněný právní závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, v řízení o ústavní stížnosti jakkoliv přehodnocovat. Absence právní úpravy, na základě níž by stěžovateli bylo možné poskytnout odpovídající peněžní satisfakci, není odmítnutím spravedlnosti, nýbrž výrazem adekvátního zhodnocení důsledků volnosti uvážení zákonodárce.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu