ECLI:CZ:US:2015:2.US.2978.14.1
sp. zn. II. ÚS 2978/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Betty Lee Knorr, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem Poštovská 8c, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013 č. j. 19 Co 75/2013-189, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014 č. j. 28 Cdo 2411/2014-213, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá v jejím petitu v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a domáhá se jeho zrušení. Uvedeným rozhodnutím krajského soudu měla být porušena základní práva stěžovatelky, konkrétně právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud za napadené považuje i v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, které stěžovatelka připojila k ústavní stížnosti, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2816/14 ze dne 28. 4. 2015, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu obě v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.
2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2012 č. j. 39 C 294/2004-165 ve výrocích I. a II., a výrok III. rozsudku nalézacího soudu byl změněn pouze co do výše přiznané náhrady nákladů řízení. Městský soud zamítl ve shora uvedeném rozsudku žalobu stěžovatelky, domáhající se, aby rozhodnutím soudu bylo určeno, že stěžovatelka je vlastníkem ideální poloviny pozemku parc. č. X1 (o výměře 202 m2) a stavby č.p. na parcele č. X2 v katastrálním území K. (obec B.), zapsaných na listu vlastnictví č. X3 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště Brno - město).
3. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání, neboť se domnívala, že v tomto rozsudku došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení příslušných právních předpisů i ustálenou judikaturu soudů i Ústavního soudu, konstatoval, že nemohl dospět k závěru, že by krajský soud v napadeném rozsudku řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a ani nebylo možné shledat okolnosti, pro které by v daném případě měla být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014 č. j. 28 Cdo 2411/2014-213 bylo proto dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť nesplnilo předpoklady požadované v ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího názoru odmítl Nejvyšší soud její dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zdůraznila závažnost porušení jejího ústavně zaručeného práva, přičemž jí zároveň vznikla závažná majetková újma. Následně popsala průběh dosavadního soudního řízení, přičemž polemizovala s právními závěry a argumentací soudů. Uvedla, že se předmětného majetku, vyvlastněného na základě dekretů prezidenta republiky, domáhal již její manžel Miloš Knorr dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, na základě ustanovení dědického práva, kdy měl 1/4 nabýt jako dědic svého otce Roberta Knorra, a další 1/4 předmětných nemovitostí nabyl jako fideikomisař na základě fideikomisární substituce zřízené jeho matkou Annou Knorrovou, kdy fiduciářem byl Robert Knorr. Jeho žaloba však byla zamítnuta, jelikož nesplňoval jednu z rozhodných podmínek pro vydání věci podle uvedeného zákona, neboť neměl státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky, tedy nebyl oprávněnou osobou. Podle ustálené judikatury přitom platí, že nelze při neúspěšném uplatnění nároku dle speciálního zákona, tj. zákona č. 87/1991 Sb., obcházet výsledek řízení tím, že se použije žaloba na určení vlastnického práva.
5. Stěžovatelka se domnívá, že jestliže nebyl její právní předchůdce oprávněnou osobou dle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nemohl se svého nároku podle tohoto právního předpisu domáhat a stěžovatelce proto nic nebrání v uplatnění jejího práva určovací žalobou. Podle názoru stěžovatelky není možné, aby byla nucena domáhat se nápravy majetkové křivdy, k níž podle ní došlo, pouze podle zákona, podle něhož k tomu není oprávněna, kvůli čemuž bude ve svém snažení neúspěšná, když při použití právního postupu podle obecných předpisů by se mohla ochrany svých práv účinně domoci. Stěžovatelka rovněž konstatovala, že dekrety prezidenta republiky došlo k neoprávněnému zásahu do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněným subjektem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a spisového materiálu, a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem krajského soudu ani Nejvyššího soudu nedošlo.
8. Předně Ústavní soud shledává, že stěžovatelka svou ústavní stížnost zakládá na polemice se způsobem interpretace a aplikace "běžných" zákonů obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v judikativním systému. Ústavní soud přitom v minulosti mnohokrát zdůraznil, že je orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv vrcholem soustavy soudů a že tedy zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu plně v kompetenci soudů, ke kontrole čehož byly zřízeny vyšší instance soudní soustavy. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé nicméně Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování orgánů aplikace práva je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik excesivní či svévolná, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení takového rázu však v daném případě Ústavním soudem zjištěno nebylo.
9. V restitučních zákonech přijatých po roce 1989 je vyjádřena vůle zákonodárce k nápravě určitých právních jednání ze strany státu, ke kterým došlo v období let 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, ve znění pozdějších předpisů, považovaných současným právním řádem za křivdu vůči k restitucím oprávněným osobám či jejich právním předchůdcům, nikoliv však k nápravě křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezena právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony ohraničeném a za podmínek jimi stanovených je náprava přípustná [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509)].
10. Restituční zákonodárství vydávané po roce 1989 si však nekladlo za cíl odstranit všechny možné "majetkové křivdy", ke kterým ve vymezeném období mohlo docházet. Zákonodárce po roce 1989 musel respektovat především časový faktor, tj. skutečnost, že po tak dlouhé době není náprava všech pochybení uskutečnitelná, ale také právě s ohledem na předcházení možným budoucím majetkovým křivdám vážit různé hodnoty ústavního pořádku a právního řádu pro zajištění maximální míry legitimizace nových - tzv. restitučních majetkových změn. Proto bylo nezpochybnitelným právem zákonodárce s ohledem na principy ochrany vlastnického práva, právní jistoty, legitimního očekávání, předcházení následkům závažnějším než původní jednání i ochrany poslední pokojné držby, aby stanovil speciální postup, jakým se dotčené subjekty mohou svých práv domáhat včetně určení předpokladů pro to, který subjekt je oprávněný, a rovněž případů, které jsou z restitucí vyloučeny. Takový postup a předpoklady stanovil také zákon o mimosoudních rehabilitacích. Oprávnění zákonodárce ke stanovení limitů restitucí odůvodňuje i skutečnost, že ústavní pořádek výslovně nevyžaduje, aby takový majetek byl vrácen nebo aby za něj byla poskytnuta náhrada a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.)]. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu totiž platí, že vlastnické právo chrání jen vlastnictví již existující, a nikoliv i tvrzený nárok na ně.
11. Proto Ústavní soud souhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku 31 Cdo 1222/2001, kde Nejvyšší soud konstatoval, že "Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva nebo právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (popřípadě i bezúspěšně uplatnila) návrh podle ustanovení právního předpisu restituční povahy." Když se právní předchůdce stěžovatelky Miloš Knorr (dále jen "právní předchůdce stěžovatelky") žalobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhal přiznání vlastnického práva k předmětným nemovitostem, se svým nárokem neuspěl, jelikož nebyly naplněny objektivní podmínky stanovené tímto zákonem, obsažené v jeho §3, protože nesplnil podmínku státního občanství. Tímto postupem ovšem, mimo jiné, konkludentním komisivním jednáním jednoznačně projevil svou vůli být vlastníkem nemovitostí na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích. Uvedený předpis se na danou věc vztahuje nejen proto, že ke konfiskaci majetku došlo v rozhodném období vymezeném v §1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, ale rovněž proto, že na rozdíl od tvrzení stěžovatelky nebyly předmětné nemovitosti konfiskovány na základě dekretů prezidenta republiky, nýbrž právní předchůdce stěžovatelky byl zbaven vlastnického práva k nim na základě trestního rozsudku Vrchního vojenského soudu ze dne 10. 11. 1948, resp. akcesorického rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým bylo mimo jiné vysloveno propadnutí majetku a také přechod dědického práva právního předchůdce stěžovatelky na Československou republiku. K smrti otce právního předchůdce stěžovatelky a faktickému převzetí zbylého podílu na předmětné nemovitosti státem došlo pak dne 20. 9. 1960. Právní předchůdce stěžovatelky tedy vlastním pochybením vytvořil ve věci překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).
12. Vzhledem k existenci zákona o mimosoudních rehabilitacích jako zákona speciálního není v restitučních věcech možno postupovat podle obecných norem práva občanského, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, zejména ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 : "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Obdobně Ústavní soud akceptoval názor o aplikační přednosti speciální právní úpravy a vyloučení použití úpravy obecné v usnesení sp. zn. IV. ÚS 406/2011. Nadto je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ve zmíněném stanovisku zaujal právní názor i k použití ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.: "Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání". To znamená, že se stěžovatelka nemůže dovolávat naléhavého právního (majetkového) zájmu a uplatnění žaloby o určení lze v posuzované věci hodnotit jako snahu obcházet zákon, jestliže žaloba na určení vlastnictví byla jako právní nástroj ochrany subjektivních práv použita teprve tehdy, když postup dle speciální úpravy - zákona o mimosoudních rehabilitacích - nevedl pro stěžovatelku (mutatis mutandis pro jejího právního předchůdce) ke kýženému výsledku.
13. Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, tedy nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolává. Při posouzení dodržení procesních zásad zakotvených v ústavním pořádku (hlava pátá Listiny) Ústavní soud neshledal jejich porušení. Řízení probíhalo před věcně i místně příslušnými soudy, které postupovaly dle platných právních předpisů, celou věcí se podrobně zabývaly a napadená rozhodnutí pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Úvahy soudů neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními a v závěrech, které soudy ve svých rozhodnutích učinily, nebyl shledán žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu