ECLI:CZ:US:2015:2.US.2982.14.1
sp. zn. II. ÚS 2982/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Dolíhala, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem Náměstí 22/24, 594 01 Velké Meziříčí, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, č. j. 29 Cdo 372/2014-96, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 4 Cmo 314/2013-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 4 Cmo 314/2013-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zrušil směnečný platební rozkaz, kterým bylo původně uloženo žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobci částku 60.000 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu ve výši 200 Kč, tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v celém rozsahu v platnosti (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dovodil, že žalovaný svoji námitku spočívající v tom, že směnečná pohledávka měla zaniknout započtením, neprokázal. K tomu navíc dodal, že zákonná úprava [§581 odst. 2 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")] neumožňuje započtení nesplatné pohledávky proti pohledávce splatné.
3. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, č. j. 29 Cdo 372/2014-96, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že "zákonná úprava započtení nesplatné pohledávky proti pohledávce splatné nepřipouští") odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (poukázal přitom např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004). Pokud dovolatel v dovolání polemizoval s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem, Nejvyšší soud k tomu podotkl, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009 včetně odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Nejprve stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení a následně rozebírá, v čem spatřuje pochybení jak odvolacího soudu, tak i soudu dovolacího. V prvé řadě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k zániku směnečné pohledávky nemohlo dojít, neboť zákonná úprava započtení nesplatné pohledávky proti pohledávce splatné nepřipouští a že započtení neprokázal. Stěžovatel nesouhlasí ani s právním posouzením věci, ani s hodnocením důkazů, když odvolací soud podle jeho názoru ignoroval důkazy provedené soudem prvního stupně, které jednoznačně prokázaly skutečnosti uváděné žalovaným v průběhu řízení. Odvolacímu soudu vytýkal, že rozhodl v rozporu s hmotným právem a s judikaturou. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak namítá, že se nezabýval a ani se nechtěl zabývat skutkovým stavem věci, i když byl stěžovatelem upozorněn na nesprávné hodnocení důkazů a nesprávnou aplikaci právní normy ze strany odvolacího soudu. Přestože stěžovatel všechny důvody a námitky specifikoval, Nejvyšší soud se jeho dovoláním a podstatou věci vůbec nezabýval. V postupu obou soudů spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. října 2014 stěžovatel poukázal na v mezidobí vyhlášený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. srpna 2014, který se dle jeho názoru zabýval obdobnou problematikou a Ústavní soud v něm konstatoval porušení práva na spravedlivý proces. Na závěry z tohoto nálezu vyplývající odkázal a navrhl, aby Ústavní soud postupoval v jeho intencích.
III.
6. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, resp. vedle toho namítá nesprávné hodnocení důkazů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. V podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
8. Co se týče samotného právního posouzení věci, dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice stručně, ale zcela jasně a srozumitelně vyslovil, jaká je jeho ustálená judikatura k otázce možného započtení splatné a nesplatné pohledávky, i to, v čem se stěžovatel ohledně právního hodnocení věci mýlí. K tomu je třeba podoktnout, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejedná, a proto v postupu Nejvyššího soudu nelze spatřovat pochybení zákládající porušení práva na spravedlivý proces.
9. Rovněž nelze přiznat relevanci námitce, že se Nejvyšší soud nezabýval skutkovými okolnostmi věci. Nejvyššímu soudu tato pravomoc po novele o. s. ř., provedené zákonem č. 404/2012 Sb., která nabyla účinnosti 1. ledna 2013, již nepřísluší, a to ani v případě měnícího rozhodnutí odvolacího soudu. Navíc v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. platí, že Nejvyšší soud může svoje rozhodnutí pouze stručně odůvodnit. Tato úprava a postup Nejvyššího soudu sleduje přitom ústavně konformní cestu, kterou nastínil Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 1/03 (viz N 15/32 SbNU 131).
10. Pokud námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřovaly proti zjišťování skutkového stavu, je třeba podoktnout, obdobně jak to učinil dovolací soud ve svém rozhodnutí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není ani Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
11. Ústavní soud rovněž nespatřuje možnost uplatnit na danou věc závěry vyplývající ze stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 962/14, neboť se nejedná o identický případ. V uvedené věci totiž Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pouze obecně konstatoval, že žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., pročež musel dovolání odmítnout. V tomto lakonickém konstatování pak Ústavní soud spatřoval porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve stávající věci je však situace odlišná v tom, že dovolací soud poukazem na ustálenou judikaturu vysvětlil svůj postoj k podanému dovolání a uvedl, proč se na danou věc nevztahuje stěžovatelem zmiňované rozhodnutí. Co se týče možného přezkumu hodnocení důkazů, k tomu se Ústavní soud vyjádřil v předchozí části a ani v tomto směru není zdůvodnění Nejvyššího soudu, proč se nemohl těmito výhradami stěžovatele zabývat, ústavně nekonformní.
12. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu