ECLI:CZ:US:2015:2.US.2992.15.1
sp. zn. II. ÚS 2992/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Řeřuchy, zastoupeného Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou, se sídlem Tyršova 21, Ivančice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014, č. j. C 6174-RD 117, Fj 46006/2012, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 5 Cmo 246/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2412/2015, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i porušení principu rovnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny. Konkrétně však stěžovatel uplatňuje v podstatě jedinou námitku - a to námitku vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces, zatímco tvrzené porušení dalších základních práv nikterak nerozvádí.
[2.] Stěžovatel totiž rozporuje skutkový závěr, zcela klíčový pro rozhodnutí soudů ve věci samé, podle něhož byl stěžovateli zaslán doporučený dopis obsahující pozvánku na valnou hromadu společnosti ADAPO Brno, s. r. o. Stěžovatel tvrdí, že navrhoval důkazy, jejichž provedení by tento skutkový závěr vyvrátilo. V tomto ohledu zdůrazňuje zejména návrh na provedení důkazu zvážením obálky se dvěma, resp. třemi listy papíru, z něhož by plynulo, že dopis zaslaný stěžovateli (jenž vážil podle údajů pošty 0.015 kg) pozvánku na valnou hromadu neobsahoval. Mimo to stěžovatel navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem, který se měl vyjádřit ke skutečnosti, zda byla dopisní obálka předtím, než ji otevřel soud, rozlepena. Obecné soudy se však dle stěžovatele s jeho důkazními návrhy dostatečně nevypořádaly, a tudíž svá rozhodnutí zatížily vadou ústavní intenzity.
[3.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[4.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[5.] Námitky, jež vedly stěžovatele k závěru, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, se týkaly provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů a polemika s jejich postupem tak zásadně nemá ústavněprávní rozměr. Otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu se Ústavní soud věnoval již ve svých dřívějších rozhodnutích. Setrvale přitom judikoval, že pokud soud zamítne důkazní návrhy účastníka řízení a toto zamítnutí řádně odůvodní, a jestliže zároveň z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá takový postup porušení kautel spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91)]. Výjimečná situace, v níž by Ústavní soud byl nucen do procesu dokazování zasáhnout, může nastat tehdy, jedná-li se o případ tzv. opomenutého důkazu. K takovému procesnímu pochybení dojde tehdy, pokud soud zamítne provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej zcela opomene [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].
[6.] Jak ovšem Ústavní soud vyložil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209), právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze: "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. i nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. V tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají v projednávané věci relevanci či nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015, odst. 21).
[7.] V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že se obecné soudy s důkazními návrhy stěžovatele vypořádaly způsobem, který z vymezených ústavních mantinelů nevybočuje. Jak totiž plyne z obsahu napadených rozhodnutí, Krajský soud v Brně provedl důkaz dopisem, který obsahoval pozvánku na valnou hromadu. Tento dopis si stěžovatel - přes výzvu doručujícího orgánu - nevyzvedl. Ústavní soud přitom nemá ústavněprávních námitek proti odůvodnění Vrchního soudu v Olomouci, že za této situace (s přihlédnutím k tomu, že Krajský soud v Brně konstatoval, že předmětná obálka byla soudu předána neporušená), by bylo provedení navrhovaných důkazů nadbytečné. Toto odůvodnění je sice stručné, nelze je však označit za zcela nedostatečné či dokonce protiústavní.
[8.] Zpochybňovat samotný skutkový závěr Krajského soudu v Brně, že předmětná dopisní obálka skutečně v době předání soudu neporušená byla, Ústavnímu soudu - jak plyne již ze shora uvedeného - nepřísluší.
[9.] Ústavní soud tedy uzavírá, že řízení před obecnými soudy lze jako celek označit za spravedlivé a že nedošlo ani k dotčení, natož pak k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (ani žádného jiného základního práva). Vzhledem k tomu odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu