ECLI:CZ:US:2015:2.US.3209.15.1
sp. zn. II. ÚS 3209/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M. , t. č. Věznice Znojmo, 669 02 Znojmo, zastoupeného Mgr. Lenkou Mikolášovou, advokátkou se sídlem Letenské náměstí 76/3, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 25 Cdo 1953/2015-141 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013 č. j. 39 Co 131/2013 - 107, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 11. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 (v ústavní stížnosti je nesprávně uveden čl. 6 odst. 2) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 14. února 2013 č. j. 18 C 340/2010-91 odmítl žalobu žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") pro vady, které žalobce ani přes jeho výzvu ve stanovené lhůtě neodstranil, a dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. dubna 2013 č. j. 39 Co 131/2013-107 rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2015 č. j. 25 Cdo 1953/2015-141 odmítl a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 3 nesprávně aplikoval ust. §79 odst. 1 ve spojení s ust. §42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a použitím formalistického výkladu porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu, na spravedlivý proces a princip tzv. rovnosti zbraní účastníků řízení.
Stěžovatel uvádí, že jako žalobce se po žalovaném žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal 1) vydání veškeré spisové dokumentace, tj. klientského spisu stěžovatele, který žalovaný jako advokát vedl, a 2) náhrady škody, kterou stěžovatel není schopen přesně vyčíslit, jelikož tato, jak stěžovatel opakovaně popsal, spočívá v nevydání jeho klientských spisů a flagrantním porušení povinností žalovaného jakožto advokáta, zejména nehájení zájmů klienta. Jednou z příloh žaloby byl částečný soupis dokumentů, ve kterém stěžovatel blíže specifikoval charakter dokumentů v držení žalovaného, které požadoval vydat. Soud první instance vyzval přípisem ze dne 17. 11. 2012 navrhovatele k opravě a doplnění žaloby, a to uvedením, čeho se žalobce domáhá a k vylíčení rozhodujících skutečností, neboť v žalobě musí být přesně a určitě uvedeno, uložení jaké konkrétní povinnosti žalovanému se žalobce domáhá, a vylíčení důvodů podané žaloby. Stěžovatel doplnil svou žalobu podáním, ve kterém opět vylíčil důvody jejího podání, označil důkazy a k náhradě škody uvedl, že ve věci sp. zn. 7 C 141/2001 vedené před Okresním soudem v Kolíně, kde jej žalovaný zastupoval, se jednalo o hodnotu předmětu řízení ve výši cca 5 mil Kč - tedy tímto stěžovatel, jako žalobce, alespoň přibližně konkretizoval výši škody a tím výši plnění požadované žalobou po žalovaném. Jestliže stěžovatel žalobou požadoval po žalovaném vrácení dokumentů tvořících klientské spisy vedené žalovaným ve vztahu k žalobci, tedy těch listin, které má advokát v souladu se stavovskými předpisy povinnost klientovi vydat, je podle stěžovatele zcela pochopitelné, že žalobce nemůže konkrétně vymezit identifikaci všech jednotlivých listin, zejména pokud s ním žalovaný přestal komunikovat a informovat jej o průběhu řízení vedených před soudy, nicméně žalobce označil listiny (dokumenty) dostatečně určitě, když vymezil spisový materiál žalovaného jakožto advokáta žalobce.
Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně formalisticky odmítl žalobu, aniž by při jejím posouzení jako celku hodnotil její přílohy a doplnění, ze kterých lze zjistit (byť s větším úsilím), čeho se stěžovatel žalobou po žalovaném domáhá - zejména vydání jakých listin požaduje a přibližnou výši škody. Soud proto podle stěžovatele neměl žalobu odmítnout, ale řádně pokračovat v řízení. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze jako odvolací soud, odmítnutí žaloby potvrdil a dovolací soud dovolání odmítl, porušily tyto soudy stěžovatelova ústavní práva ve stejném rozsahu, jako soud první instance.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
V souzené věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §42 odst. 3 o. s. ř. správně dovodil, že podání žalobce, které je svým obsahem návrhem na zahájení řízení, je nejasné a neurčité, správně postupoval podle §43 odst. 1 o. s. ř. a vyzval žalobce k jeho opravě a doplnění, přičemž jej vyčerpávajícím způsobem poučil o tom, v čem shledává nedostatky podání, jakož i o tom, jak má opravu a doplnění provést. Současně byl žalobce poučen o tom, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě řádně doplněno a v řízení nebude možné pro tento nedostatek pokračovat, soud jeho podání odmítne. Se zřetelem k tomu, že se přes výzvu soudu nepodařilo žalobu doplnit tak, aby byla projednatelná, soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, když podání žalobce odmítl podle §43 odst. 2 o. s. ř. Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.
Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Z těchto závěrů obecných soudů vyplývá, že stěžovatel z hlediska svých ústavně chráněných základních práv nepostupoval stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu lze tudíž uzavřít, že to byl především postup či nečinnost stěžovatele, která stěžovateli neumožnila plné uplatnění jeho základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč přípustnost dovolání v souzené věci neshledal.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu