ECLI:CZ:US:2015:2.US.3222.14.1
sp. zn. II. ÚS 3222/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele DOHODA - DOMOVNÍ DRUŽSTVO, se sídlem Zárubova 491, Praha 4, zastoupeného JUDr. Alicí Mlýnkovou, advokátkou se sídlem Anglická 140/20, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2014, č. j. 11 Cmo 16/2014-116, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví, zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 Listiny.
2. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání stěžovatele změnil výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, č. j. 80 Cm 9/2009-101 (týkající se nákladů řízení po zpětvzetí žaloby, jíž se žalobkyně D. Slavíčková domáhala uložení povinnosti stěžovateli podat návrh na vklad prohlášení vlastníka nemovitosti a nahrazení projevu vůle družstva k uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva), a to tak, že snížil výši nákladů řízení před soudem prvního stupně na částku 23.958 Kč (z původních 31.789 Kč), které byl stěžovatel povinen uhradit do tří dnů od právní moci usnesení vrchního soudu; jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vrchní soud mimo jiné konstatoval, že důvodem k zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby, k němuž došlo ze strany žalobkyně poté, co byla splněna stěžovatelova povinnost, o níž v řízení šlo. Soud proto při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., jejichž výši také v odůvodnění blíže specifikoval. Vrchní soud v daném případě nepostupoval podle ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř., tj. z důvodu hospodárnosti nedošlo ze strany soudu k vydání rozhodnutí o spojení věcí ke společnému projednání, a to společně s dalšími šesti žalobami, kterým stěžovatel ze strany členů družstva čelil v řízeních před Městským soudem v Praze.
3. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, nicméně z obsahu předestřených námitek je zřejmé, že jimi zpochybňuje především procesní postup soudu prvního stupně, když namítá, že mu měla vzniknout povinnost hradit v jediném řízení náklady téměř 100.000 Kč, aniž by se mu ze strany obecných soudů dostalo jakéhokoliv odůvodnění. K této situaci mělo dle stěžovatele dojít právě v důsledku zjevného pochybení soudu prvního stupně, který uvedené žaloby de facto projednával v řízení jediném, aniž by de iure vydal příslušné procesní usnesení, na jehož základě by došlo ke spojení věcí. Ve vztahu k vrchnímu soudu pak stěžovatel namítá, že se dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a uvedené pochybení soudu prvního stupně nezhojil.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení vrchního soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud v této souvislosti předně konstatuje, že argumentačně i obsahově v podstatě totožnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele se zabýval již v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 3221/14, sp. zn. I. ÚS 3224/14 a sp. zn. II. ÚS 3223/14, v nichž rovněž dospěl k závěru, že stěžovatelem podané stížnosti byly zjevně neopodstatněnými návrhy ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jelikož Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se měl od uvedených závěrů v nyní projednávaném případě jakkoliv odchýlit, považuje za účelné je pouze ve stručnosti rekapitulovat.
6. Rovněž v nyní projednávaném případě se jedná o aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. obecnými soudy v rámci rozhodování o nákladech řízení, kdy ke zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně mělo dojít na základě splnění stěžovatelem žalované povinnosti. V předmětném ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. je formulováno pravidlo rozhodování o nákladech řízení - zásada procesního zavinění. Podle ní je k náhradě nákladů řízení povinen ten, kdo zavinil, že muselo být zastaveno. Soud tedy musí toto zavinění, pokud řízení zastavuje, zkoumat. Nejčastěji soud náhradu nákladů řízení přizná při zastavení z důvodu zpětvzetí návrhu. Z procesního hlediska zásadně zaviní zastavení řízení žalobce (navrhovatel), který žalobu (návrh) bere zpět. Tato zásada ovšem neplatí, jestliže ke zpětvzetí důvodně podané žaloby dojde pro chování žalovaného. Takovýmto chováním je zejména uspokojení žalobcova nároku po zahájení řízení, tak jako tomu bylo i v nyní projednávaném případě.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU, str. 189).
8. Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria rovněž na usnesení vrchního soudu napadené nyní projednávanou ústavní stížností a neshledal nic, co by svědčilo o svévolném zásahu do základních práv stěžovatele či o extrémním vybočení z pravidel týkajících se rozhodování o nákladech řízení. Vrchní soud svůj závěr, jímž aproboval závěr soudu prvního stupně přiznat žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, řádně zdůvodnil a znovu přezkoumal způsob určení jejich výše, což jej ostatně přimělo i ke snížení částky na úhradu nákladů řízení, pro stěžovatele nepochybně příznivější oproti výši nákladů řízení přiznané soudem prvního stupně.
9. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti (stejně jako ve výše uvedených řízeních) poukazuje na pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že nevydal rozhodnutí o spojení věcí ke společnému projednání, přestože žaloby měl projednávat v řízení jediném, Ústavní soud i nyní konstatuje, že v tomto ohledu nejsou námitky stěžovatele pro Ústavní soud relevantní; stěžovatel ústavní stížností výslovně brojí jen proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací. Jiná rozhodnutí v ústavní stížnosti neuvádí, jejich text nepřikládá a v petitu navrhuje zrušení pouze tohoto jediného usnesení. Pokud tedy stěžovatel chtěl ústavní stížností napadnout procesní postup soudu prvního stupně, měl tuto skutečnost v petitu, příp. v obsahu ústavní stížnosti uvést.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu