ECLI:CZ:US:2015:2.US.3223.14.1
sp. zn. II. ÚS 3223/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele DOHODA - DOMOVNÍ DRUŽSTVO, adresa Zárubova 491, 142 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Alicí Mlýnkovou, advokátkou, se sídlem Anglická 140/20, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2014, č. j. 11 Cmo 18/2014-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví vyplývající z čl. 11 Listiny.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. července 2014, č. j. 11 Cmo 18/2014-110, rozhodl ve výroku I. tak, že změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně pouze co do výše nákladů řízení [žalovanému (stěžovateli) byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 23.958 Kč)], jinak rozhodnutí soudu nižší instance potvrdil. Konstatoval, že důvodem k zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby, k němuž došlo ze strany žalobce poté, co byla splněna povinnost, o niž v řízení šlo. Soud se proto uchýlil k aplikaci §146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V řízení nebylo postupováno podle §112 odst. 1 o. s. ř. a z důvodu hospodárnosti nedošlo ze strany soudu k vydání rozhodnutí o spojení věci ke společnému projednání.
II.
3. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadá shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze, resp. jeho nákladový výrok. Podle stěžovatele soud pochybil, jestliže se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s jeho argumenty a námitkami ohledně uložení povinnosti platit náklady řízení, resp. námitkami ohledně jejich výše. Stěžovatel tvrdí, že mu měla vzniknout povinnost hradit v podstatě v jediném řízení náklady téměř 100.000 Kč bez toho, aby se mu ze strany obecných soudů dostalo jakéhokoliv odůvodnění. K této situaci mělo dojít v důsledku zjevného pochybení soudu prvního stupně, který žaloby de facto projednával v řízení jediném, aniž by však de iure vydal příslušné procesní usnesení, na jehož základě by ke spojení věcí došlo.
III.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud předesílá, že argumentačně a obsahově v podstatě totožnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele se zabýval již ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3221/14, v níž dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ani ve stávající věci nemá důvod se od závěrů zde vyslovených odchylovat, a proto je pouze ve stručnosti rekapituluje. I v nyní posuzované věci jde o aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. obecnými soudy v rámci rozhodování o nákladech řízení, kdy ke zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně mělo dojít na základě splnění stěžovatelem žalované povinnosti. V §146 odst. 2 o. s. ř. je formulováno základní pravidlo rozhodování o nákladech řízení, jímž je zásada procesního zavinění. Podle ní je k náhradě nákladů řízení povinen ten, kdo zavinil, že muselo být řízení zastaveno. Soud tedy musí toto zavinění, pokud zastavuje řízení, zkoumat. Nejčastěji soud náhradu nákladů řízení přizná při zastavení z důvodu zpětvzetí návrhu. Z procesního hlediska zásadně zaviní zastavení řízení žalobce (navrhovatel), který žalobu (návrh) bere zpět. Tato zásada ovšem neplatí, jestliže ke zpětvzetí důvodně podané žaloby dojde pro chování žalovaného. Takovýmto chováním je zejména uspokojení žalobcova nároku po zahájení řízení, tak jak tomu bylo i ve stávajícím případě.
6. S ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů ze strany Ústavního soudu a s ohledem na velmi zdrženlivý postoj Ústavního soudu k otázce přezkumu náhrad nákladů, by mohla tato problematika dosáhnout ústavněprávní roviny pouze v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což však v dané věci nenastalo.
7. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na tvrzené pochybení soudu spočívající toliko v tom, že nevydal rozhodnutí o spojení věcí ke společnému projednání, přestože žaloby měl projednávat v řízení jediném, nepovažuje Ústavní soud tyto námitky za relevantní, neboť stěžovatel ústavní stížností výslovně brojí jen proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací. Jiná rozhodnutí ve stížnosti neuvádí, jejich text nepřikládá a v petitu navrhuje zrušení pouze tohoto jediného usnesení. Pokud chtěl ústavní stížností napadnout postup obecných soudů, jež ve věci rozhodovaly před vydáním nyní napadeného usnesení, měl tuto skutečnost ve stížnosti uvést.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu