ECLI:CZ:US:2015:2.US.3247.14.1
sp. zn. II. ÚS 3247/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 3. 2012, č. j. 8 C 101/2009-117, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 28. 3. 2013, č. j. 54 Co 647/2012-157, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, č. j. 21 Cdo 2613/2013-176, za účasti Okresního soudu v Třebíči, Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě a Nevyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 8 C 101/2009 se podává, že Okresní soud v Třebíči ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I. a II.) žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala, aby jednak bylo určeno, že na předmětných nemovitostech (budova v části obce Podklášteří, postavená na tam specifikovaných pozemcích v katastrálním území Podklášteří, obci Třebíč, vše zapsané na LV č. X) neváznou zástavní práva smluvní (pohledávky v celkové výši 4.823.000 Kč s příslušenstvím) vůči Hypoteční bance, a.s. (žalovaná 3), jednak, že uvedené nemovitosti jsou v "nevypořádaném společném jmění manželů" (A. a Ing. J. Scherrerovi - žalovaní 1 a 2). Dále pak rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Okresní soud takto rozhodoval za situace, kdy dle tvrzení stěžovatelky je jednak Ing. J. Scherrer jejím dlužníkem (zavázaným společně a nerozdílně se spoludlužníky MAVET a. s. a J. P. a Agrofin, s. r. o.), vůči nimž podala "žalobu v rozhodčím řízení o zaplacení více než 28.000.000 Kč s příslušenstvím", jednak došlo k neplatnému zúžení společného jmění mezi manželi Scherrerovými, kdy se výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí měla stát A. Scherrerová, neboť "jeho cílem bylo krátit věřitele", a proto předmětné nemovitosti "mají náležet do nevypořádaného společného jmění manželů". Pokud následně A. Scherrerová uzavřela s Hypoteční bankou, a. s., dvě smlouvy o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, jsou tyto smlouvy dle stěžovatelky "absolutně neplatné, neboť v době jejich uzavření nebyla A. Scherrerová výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí vzhledem k tomu, že byly součástí společného jmění manželů, a proto nebyla oprávněna tyto smlouvy sama uzavřít."
3. Okresní soud těmto námitkám stěžovatelky nepřisvědčil, když ve vztahu k návrhu na určení neexistence zástavního práva smluvního vůči Hypoteční bance, a. s., dovodil, že stěžovatelka není aktivně věcně legitimována, neboť "nebyla účastna právních vztahů vyplývajících ze smluv o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem uzavřených mezi žalovanou 1) jako zástavkyní, žalovanými 1) a 2) jako dlužníky a Hypoteční bankou, a.s., jako zástavní věřitelkou" (str. 7 rozsudku). Na určení, že předmětné nemovitosti jsou součástí nevypořádaného společného jmění mezi manžely, pak okresní soud neshledal u stěžovatelky naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř."). Okresní soud tento nedostatek spatřoval v tom, že na základě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. M. Landsmanna ze dne 31. 5. 2010, č. j. S 10/09-196, bylo sice Ing. J. Scherrerovi (a výše jmenovaným spoludlužníkům) uloženo zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelce částku 28.121.000 Kč s příslušenstvím, nicméně usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 4. 2011, č. j. 54 Cm 11/2011-49, byla jeho vykonatelnost odložena. "I kdyby bylo rozsudkem určeno, že předmětné nemovitosti jsou v nevypořádaném společném jmění manželů žalované 1) a žalovaného 2) z důvodu neplatnosti smlouvy o zúžení společného jmění manželů, byl by sice takový rozsudek podkladem pro zápis změny vlastnického práva k předmětným nemovitostem, avšak (stěžovatelka) by nemohla vést výkon rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí, neboť nemá titul pro výkon rozhodnutí (exekuční titul)". Okresní soud dále uvedl, že stěžovatelka se může v případě "existence vykonatelného exekučního titulu" domáhat nařízení výkonu rozhodnutí "přímo bez určení, zda nemovitosti, které mají být předmětem výkonu rozhodnutí, jsou v nevypořádaném společném jmění manželů", a to s ohledem na ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř., které "umožňuje postihnout při výkonu rozhodnutí i majetek, jenž netvoří součást společného jmění povinného a jeho manžela jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů" (str. 10 rozsudku).
4. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž výše předestřené právní závěry zpochybňovala a namítala nesprávné právní posouzení věci, a to ve vztahu k oběma předmětným návrhům na určení. Krajský soud je nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku shledal nedůvodným a rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil; dále pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud předně přisvědčil názoru okresního soudu, pokud dovodil, že stěžovatelka ve vztahu k určení neexistence zástavního práva smluvního vůči Hypoteční bance, a. s., není aktivně věcně legitimovanou, když "tento názor je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. krajským soudem citovaný rozsudek ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001; rozsudek ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 661/2009, nebo rozsudek ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1921/2000) a ani odvolací soud pak nemá důvod se od této judikatury odchýlit." Stejně tak se krajský soud ztotožnil s názorem okresního soudu ohledně nepřítomnosti naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení, že předmětné nemovitosti jsou součástí nevypořádaného jmění manželů Scherrerových, byť nesouhlasil s jeho dovětkem stran neexistence vymahatelné pohledávky stěžovatelky vůči žalovanému 2). "Ani tento nesprávný názor prvostupňového soudu však na správnost jeho závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem neměl nakonec vliv." Za klíčový totiž krajský soud považoval právní závěr okresního soudu, pokud "nedostatek naléhavého právního zájmu na tomto požadovaném určení dovodil ze souvislostí s ustanovením §262a o. s. ř." Krajský soud tak odmítl argument stěžovatelky, že bez požadovaného určení se nemůže cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) domáhat uspokojení své pohledávky vůči žalovanému 2), s nímž právě svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení spojovala, neboť s ohledem na ustanovení §262a o. s. ř. "právo (stěžovatelky) domáhat se cestou výkonu rozhodnutí, případně exekuce, uspokojení své pohledávky za žalovaným 2) realizací dotčených nemovitostí ve vlastnictví toliko žalované 1) s aktuální podobou zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí nesouvisí; nemůže tedy ani (stěžovatelka) mít naléhavý právní zájem na určení, kterého se v tomto řízení dovolávala." (str. 5 rozsudku).
5. Dovolání stěžovatelky, v němž namítala, že krajský soud nesprávně posoudil otázku její aktivní věcné legitimace, resp. přítomnosti jejího naléhavého právního zájmu na určení výše požadovaného, pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem v části, v níž brojila proti zamítnutí žaloby o určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavními právy, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, neboť "právní otázka, zda osoba, která není ani zástavním věřitelem, ani zástavním dlužníkem podle uzavřené zástavní smlouvy, je věcně legitimována v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není", byla krajským soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že "v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou věcně legitimováni pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník; právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím)." (str. 4 - 5 rozsudku).
6. V té části, v níž stěžovatelka brojila proti zamítnutí žaloby o určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů žalovaných 1) a 2), sice Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu "závisí mimo jiné na vyřešení hmotněprávní otázky, zda okolnost, že věřitel má vůči jednomu z manželů vymahatelnou pohledávku, zakládá jeho naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. na určení, že věc, která na základě uzavřené smlouvy o zúžení společného jmění manželů připadla do výlučného vlastnictví druhého manžela, je ve společném jmění manželů", která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena, nicméně Nejvyšší soud je v této části podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl jako neopodstatněné. Dospěl totiž k závěru, že "okolnost, že věřitel má vůči jednomu z manželů vymahatelnou pohledávku, sama o sobě nezakládá jeho naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. na určení, že věc, která na základě uzavřené smlouvy o zúžení společného jmění manželů připadla do výlučného vlastnictví druhého manžela, je ve společném jmění manželů. (...) Při nařízení výkonu rozhodnutí (v exekučním řízení) se nepřihlíží k tomu, že povinný a jeho manžel mezi sebou uzavřeli smlouvu, kterou zúžili rozsah svého společného jmění manželů stanovený zákonem. Znamená to, že při výkonu rozhodnutí (při provádění exekuce) lze postihnout též majetek, který je na základě smlouvy povinného a jeho manžela o zúžení rozsahu jejich společného jmění ve výlučném vlastnictví manžela povinného, a že právní postavení oprávněného (věřitele) je za těchto okolností stejné jako v případě, kdy by smlouva o zúžení rozsahu společného jmění manželů nebyla uzavřena, popřípadě kdy by byla uzavřena neplatně, a kdy by tedy předmětný majetek byl ve společném jmění povinného a jeho manžela. Tím, že soudem nebude určeno, že majetek, o který se zúžilo společné jmění povinného a jeho manžela, je součástí jejich společného jmění manželů, proto nemůže být ohroženo právo oprávněného (věřitele) a jeho právní postavení se bez tohoto určení ani nemůže stát nejistým" (str. 7-8 rozsudku).
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces, resp. vlastnického práva, předkládá obdobnou argumentaci (pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva), která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání či předtím odvolání, ale dokonce i součástí její žalobní argumentace. Stěžovatelka tak setrvává na svém stanovisku, že byla aktivně věcně legitimovanou k podání návrhu na určení neexistence zástavního práva smluvního vůči Hypoteční bance, a.s., ve vztahu k předmětným nemovitostem, resp. že byl dán její naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. na určení, že předmětné nemovitosti se i nadále nacházejí v nevypořádaném společném jmění manželů Scherrerových.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání, příp. odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o jí podané žalobě (návrhu na určení), a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z jejího obsahu a z charakteru uplatněných námitek je zcela zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch. V tomto směru tak lze u stěžovatelky (resp. jejího právního zástupce) hovořit o nepochopení smyslu a účelu ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku, který dle citovaného čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky slouží k ochraně ústavně zaručených individuálních základních práv a svobod, nikoliv jako "další mimořádný opravný prostředek" v rámci obecného soudnictví, podávaný za účelem vyřešení sporných otázek nejednotné interpretace a aplikace podústavního práva. Ke sjednocování výkladu podústavního práva je v posuzované oblasti rozhodování příslušný zejména Nejvyšší soud a za tímto účelem také právní řád dotčeným účastníkům řízení poskytuje možnost podat mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, čehož také stěžovatelka v nyní posuzovaném případě využila.
10. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, i nadále zpochybňuje výše rekapitulované právní závěry obecných soudů, přičemž namítá, že se dostatečně nevypořádaly se všemi jejími námitkami, uplatněnými v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud se s tímto tvrzením stěžovatelky neztotožňuje, neboť je naopak toho názoru, že se obecné soudy s nimi důkladně a řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh civilního řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Jejich rozhodování proto nelze označit za svévolné či nepředvídatelné, což ostatně konstatoval i Nejvyšší soud, když právní názor okresního i krajského soudu ohledně absence aktivní věcné legitimace stěžovatelky pro podání návrhu na určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavními právy, shledal zcela souladným s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Stejně tak se Nejvyšší soud velmi důkladně zabýval v dovolání nastíněnou právní otázkou, "zda okolnost, že věřitel má vůči jednomu z manželů vymahatelnou pohledávku, zakládá jeho naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. na určení, že věc, která na základě uzavřené smlouvy o zúžení společného jmění manželů připadla do výlučného vlastnictví druhého manžela, je ve společném jmění manželů," přičemž své negativní stanovisko dle Ústavního soudu řádně a srozumitelně odůvodnil. Skutečnost, že stěžovatelka s uvedenými právními závěry setrvale nesouhlasí, sama o sobě takové porušení jejích základních práv nezakládá.
Výše uvedeným právním závěrům, ani postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu