ECLI:CZ:US:2015:2.US.3261.14.1
sp. zn. II. ÚS 3261/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, se sídlem Laubova 8, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 10 T 194/2011-383 ze dne 9. 12. 2013, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 22/2014-409 ze dne 18. 2. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 835/2014-19 ze dne 22. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 10 T 194/2011 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Dalším výrokem bylo rozhodnuto o náhradě škody. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož důvody opřel o §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně posoudily předložené důkazy a na základě nich pak učinily nesprávné právní závěry. Zcela přitom pominuly, že subjektivní stránka předmětného přečinu vyžaduje na straně stěžovatele úmysl. Z provedených důkazů však nevyplývá, že by stěžovatel jednal v úmyslu poškozenou podvést, když naopak činil kroky k narovnání vzniklého sporu. V podrobnostech odkazuje na všechny svoje námitky uplatněné v řízení a tvrdí, že soud zjistil skutkový stav neobjektivně a neúplně.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, vedoucímu k nesprávnému hodnocení důkazů a z něho vyvozených skutkových a právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 40 odst. 1 Listiny jen soud, který je součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), rozhoduje o otázce viny a trestu za trestné činy. Hodnotí tedy důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 81 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soudy obou stupňů se věcí zabývaly opakovaně, když předchozí rozsudky soudu prvního stupně byly odvolacím soudem zrušeny z důvodu nerespektování procesních předpisů (soud prvního stupně nepřípustně rozšířil žalovaný skutek a náležitě se nezabýval naplněním subjektivní stránky žalovaného přečinu). Jak však vyplývá z napadeného usnesení odvolacího soudu, v dalším řízení soud prvního stupně jeho pokyny splnil, přičemž svou pozornost zaměřil na otázku naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu a na vyvrácení obhajoby stěžovatele, že jednal v dobré víře, resp. že chtěl pouze dostát uzavřené dohodě.
Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal zejména výpovědi poškozené a svědkyně Michaely Bezděkové, které se stěžovatel snažil zpochybnit, ve svém rozhodnutí vysvětlil své úvahy, jimiž se při hodnocení těchto důkazů řídil, přičemž uvedené výpovědi vyhodnotil i ve spojení s dalšími provedenými důkazy. Vysvětlil též, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele, kterou stavěl na tvrzení, že mezi ním a poškozenou vznikl běžný občanskoprávní vztah. Jeho řádně odůvodněným závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně ztotožnil i soud odvolací a námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nezjistil žádný extrémní rozpor.
S ohledem na uvedené nebyly shledány důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Námitkou o absenci subjektivní stránky skutkové podstaty žalovaného přečinu se zabýval nejen soud prvního stupně, ale řešil ji i soud odvolací, který znovu poukázal na konkrétní skutečnosti a důkazy, na základě nichž nevznikají žádné pochybnosti o úmyslu stěžovatele nereálnými sliby se obohatit na úkor poškozené.
Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily a právním posouzením věci. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivé soudní řízení.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu