ECLI:CZ:US:2015:2.US.3273.14.1
sp. zn. II. ÚS 3273/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Rýdla, zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, se sídlem Krameriova 139, 339 01 Klatovy, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července 2014, č. j. KSPL 29 INS 4537/2012-B-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Plzni pro porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), pro porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), pro porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), a konečně pro porušení práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).
2. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. července 2014, č. j. KSPL 29 INS 4537/2012-B-33, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 11. srpna 2014, zamítl žádost dlužníka (stěžovatele) o uložení zákazu insolvenčnímu správci nakládat s nemovitostmi zapsanými v majetkové podstatě dlužníka. Krajský soud v Plzni tak rozhodl s ohledem na skutečnost, že uvedená žádost je v rozporu s ustanoveními insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, která se týkají oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka (shledal rozpor zejména s §398 odst. 2, §408 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona) a dále s předchozím pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. července 2012, č. j. KSPL 29 INS 4537/2012 - B - 8, které nabylo právní moci dne 2. srpna 2012, v němž soud k návrhu dlužníka schválil jeho oddlužení zpeněžením majetkové podstaty s tím, že majetkovou podstatu tvoří ve výroku specifikované nemovitosti (mj. 1/3 podíl na ve výroku specifikovaných pozemcích v Nýrsku a bytová jednotka v Klatovech).
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výše uvedenému zamítnutí jeho žádosti, neboť insolvenční správce zpeněžil pozemky, které tvořily majetkovou podstatu, za nepřiměřeně nízkou cenu, takže jejich zpeněžením věřitelé nemohli být uspokojeni, čímž si insolvenční správce v podstatě připravil půdu pro následné zpeněžení bytové jednotky, přestože tato jednotka nesloužila k zajištění žádné pohledávky (tak jak tomu bylo u jeho spoluvlastnického podílu na pozemcích). Stěžovatel namítá, že pokud existuje zástavní věřitel a prodá se zastavená nemovitost, nemůže dostat více, než kolik bylo utrženo za prodej zastavených nemovitostí. Stěžovatel tak postupem insolvenčního správce schváleného soudem měl být, či teprve v budoucnu bude, připraven o velkou část svého majetku, včetně bytové jednotky, která však nikdy nebyla zastavena ve prospěch žádného věřitele.
III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
5. V prvé řadě je třeba poukázat na to, že v dané věci je ústavní stížností napadáno usnesení, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele, aby insolvenčnímu správci bylo zakázáno nakládat s nemovitostmi zahrnutými do majetkové podstaty. Uvedené usnesení není samo o sobě způsobilé zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv a navíc se ani nejedná o konečné rozhodnutí, které by stěžovateli působilo újmu. Zamítnutí žádosti toliko deklaruje, že oddlužení bude probíhat stěžovatelem navrženým způsobem. Vyhovění takovéto žádosti, resp. zásah ze strany Ústavního soudu, kterým by rušil napadené usnesení, by naopak vedl ke zmaření účelu insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů za současného co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů (srov. §1 insolvenčního zákona). Je třeba vyjít především z toho, že to byl sám stěžovatel, který navrhl řešení svého úpadku oddlužením s tím, že toto oddlužení bude provedeno zpeněžením majetku (nemovitostí), který stěžovatel v návrhu uvedl (tedy včetně bytové jednotky). Jinými slovy není možné, aby stěžovatel na jedné straně navrhoval určitý způsob řešení svého úpadku, ale na straně druhé proti tomuto způsobu brojil. Pokud již došlo ke zpeněžení části nemovitostí tvořících majetkovou podstatu (1/3 podílu stěžovatele na pozemcích), nemá zamítnutí stěžovatelovy žádosti na tento postup žádný vliv, resp. ze strany stěžovatele se jedná o opožděnou reakci. Ve vztahu k potenciálnímu zpeněžení bytové jednotky ve prospěch zajištěného věřitele, který již měl být uspokojen z výtěžku prodeje podílu na pozemcích, pak jde ze strany stěžovatele o pouhou předběžnou spekulaci. Není navíc vyloučeno, aby věřitel měl vůči úpadci vícero pohledávek, z nichž některé jsou zajištěné a některé nikoliv.
6. Ústavní soud dále připomíná, že účelem insolvenčního řízení je mj. dosažení rychlého a efektivního uspokojení věřitelů. Meritorní, popř. kvazimeritorní, přezkum každého dílčího procesního rozhodnutí v rámci insolvenčního řízení Ústavním soudem, neúměrně toto řízení prodlužuje, což je v rozporu s výše uvedenou zásadou rychlosti a efektivnosti. Ústavní soud ovšem zároveň nevylučuje, že může nastat situace, kdy nějaké dílčí (nemeritorní) rozhodnutí nebo jiný zásah dosáhne ústavněprávní roviny, ale jak již bylo uvedeno, tento případ za takovou situaci nepovažuje.
7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Radovan Suchánek
předseda senátu