ECLI:CZ:US:2015:2.US.3346.14.1
sp. zn. II. ÚS 3346/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, se sídlem Krakovská 7, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 17. 1. 2013, č. j. 10 C 6/2008-155, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2013, č. j. 12 Co 359/2013-186, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, č. j. 25 Cdo 1795/2014-217, za účasti Okresního soudu v Jeseníku, Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 10. 2014, stěžovatelka napadla rozsudek Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 1. 2013, č. j. 10 C 6/2008-155 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný Zdeněk Kowalcze je povinen zaplatit žalobkyni částku 314 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), a ve zbývající části ohledně 204.000 Kč s úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.), a rovněž bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak (výrok III.), že stěžovatelce bylo uloženo zaplatit je žalovanému ve výši 52.794,70 Kč k rukám zástupce žalovaného, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž napadla rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 10. 2013, č. j. 12 Co 359/2013-186 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II. ve věci samé potvrzen, a ve výroku III. o nákladech řízení byl změněn tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvého stupně částku 46.587 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Pavla Švestáka, a dále bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 24.261 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Pavla Švestáka. Taktéž napadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, č. j. 25 Cdo 1795/2014-217 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku krajského soudu.
Jak stěžovatelka uvádí, podanou žalobou se (mimo jiné) domáhala zaplacení částky ve výši 17.000 Kč za každý kalendářní měsíc za dobu od 1. 9. 2007 do 31. 8. 2008, to jest celkem částky 204.000 Kč, z důvodu toho, že žalovaný, který byl nájemcem, respektive uživatelem nebytových prostor, které mu na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 30. 11. 2006 pronajala, respektive poskytla k užívání, odvezl a odstěhoval takřka veškeré zařízení a vybavení provozovny rychlého občerstvení, a nebytové prostory kolaudované jako zařízení rychlého občerstvení nebylo tedy možné z důvodu odstěhování vybavení nadále užívat a stěžovatelce jako vlastnici budovy, kde se předmětné nebytové prostory kolaudované jako provozovna rychlého občerstvení nacházejí, tak vznikla škoda, když předmětné nebytové prostory bez vybavení a zařízení nebylo možné dále využívat jako provozovnu rychlého občerstvení, tedy v souladu s kolaudovaným účelem. Soudy obou stupňů však dospěly k závěru, že stěžovatelka nebyla vlastnicí vybavení provozovny rychlého občerstvení, když od předchozího majitele provozovny Milana Orla odkoupila provozovnu bez něj, a jeho část od Milana Orla následně žalovaný odkoupil, a zbytek si Milan Orel odvezl.
Stěžovatelka je ale toho názoru, že na vybavení provozovny rychlého občerstvení je třeba pohlížet spíše jako na součást věci ve smyslu §120 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku a v takovém případě by vybavení provozovny rychlého občerstvení nemohlo sdílet vlastní osud bez ohledu na obsah ujednání mezi žalobkyní a panem Milanem Orlem. Věc tak byla rozhodnuta v rozporu s hmotným právem.
Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Pouhá skutečnost, že stěžovatelka zastává jiný právní názor na výklad občanskoprávního pojmu součást věci, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. Možno přitom zdůraznit, že stěžovatelka dovozuje svůj vlastnický vztah k předmětnému vybavení provozovny, ač toto vybavení ani nebylo zohledněno na kupní cenu, za kterou stěžovatelka provozovnu od Milana Orla odkoupila (str. 5 rozsudku okresního soudu, str. 5 rozsudku krajského soudu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu