ECLI:CZ:US:2015:2.US.3397.14.1
sp. zn. II. ÚS 3397/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šulce, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem náměstí Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, č. j. 25 Cdo 1457/2014-191, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2014, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, č. j. 25 Cdo 1457/2014-191 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 9. 2013, č. j. 12 Co 363/2013-157 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 12. 2012, č. j. 16 C 424/2011-121, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 143.357 Kč s příslušenstvím proti žalovanému Janu Kukrálovi.
Jak stěžovatel uvádí, podanou žalobou se domáhal u soudu náhrady škody na zdraví, kterou mu způsobil žalovaný tím, že jej fyzicky napadl za pomoci nastartovaného křovinořezu a způsobil mu tak větší počet škrábancovitých oděrků až povrchních řezných ranek v obličeji, na krku a přední ploše hrudníku vpravo a podvrtnutí páteře, pro které byl stěžovatel v pracovní neschopnosti v době od 19. 8. do 12. 10. 2009.
Se svojí žalobou nebyl úspěšný, kdy soudy dospěly k závěru, že takto tvrzený skutkový děj se mu nepodařilo v řízení prokázat. Stěžovatel však upozorňuje, že ve věci bylo proti žalovanému předtím vedeno i trestní řízení. To sice neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nýbrž postoupením věci k projednání přestupku (o kterém pak již nebylo rozhodnuto, neboť kvůli nečinnosti příslušného správního orgánu, to jest Obecního úřadu v Druztové, došlo k zániku odpovědnosti za přestupek a řízení bylo zastaveno.), nicméně dle stěžovatelova názoru již postoupení věci k projednání přestupku jasně svědčí o tom, že trestní soud neměl o zavinění žalovaného pochyb, neboť kdyby tomu tak bylo, tak by ho obžaloby zprostil. Stěžovatel míní, že příslušné rozhodnutí trestního soudu by mělo být považováno za rozhodnutí ve smyslu §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterým je občanskoprávní soud vázán.
Stěžovatel zároveň považuje rozsudek krajského soudu za příliš strohý, a obdobně hodnotí i odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Rovněž požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu s tím, že by měl zaplatit žalovanému značnou částku na nákladech řízení, kterou nyní nemá, přičemž odložení této vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelův neúspěch v řízení před obecnými soudy je dán především tím, že soudy nepřisvědčily jeho skutkovým tvrzením. K problematice hodnocení důkazů je však Ústavní soud nucen připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže soudy své skutkové závěry řádně odůvodnily, jak se v posuzované věci stalo, byť se stěžovatel snaží tvrdit opak, není zde dán žádný prostor pro zásah Ústavního soudu.
Na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti pak nic nemůže změnit ani stěžovatelův poukaz na to, že dřívější trestní řízení skončilo rozhodnutím o postoupení věci k projednání přestupku. Dle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, soud "postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat." Z této formulace je zřejmé, že k postoupení dochází již na základě pouhé možnosti, že se mohl stát nějaký přestupek a nejedná se o kategorický a finální závěr, že tomu tak skutečně je. Rozhodnutí o postoupení věci podle §222 odst. 2 trestního řádu tak nemůže být považováno za rozhodnutí o tom, že byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal, jímž by byl občanskoprávní soud vázán podle §135 odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu