ECLI:CZ:US:2015:2.US.3510.14.1
sp. zn. II. ÚS 3510/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. Petrem Pazderou, advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 5. 2014, sp. zn. 1 T 1/2006, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 61 To 223/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2014, stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 5. 2014, sp. zn. 1 T 1/2006 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), kterým byl podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ze dne 23. 9. 2013, podaný proti rozsudku obvodního soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 1 T 1/2006. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 61 To 223/2014 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení obvodního soudu.
Stěžovatel uvádí, že žádost o obnovu řízení podával proto, že zjistil, že jeho údajný útok na Bohumila Nováčka, při kterém jej měl dne 31. 8. 2004 nejprve udeřit pěstí do krku a následně škrtit, sledovali na místě samém další dvě osoby, které nebyly v předchozím řízení slyšeny jako svědci, tedy, že najevo vyšly nové skutečnosti, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině v předmětné trestní věci. Výslech těchto svědků však dle jeho názoru nebyl obvodním soudem veden zcela korektně, kdy z konfliktního způsobu jeho provádění byla patrná snaha zpochybnit svědky tvrzené skutečnosti. U obou z nich soud opatřoval opisy rejstříku trestů, ač u jiných slyšených svědků tak nečinil. Svědkovi Sádovskému byly soudkyní pokládány i takové otázky, které nesouvisely se samotným předmětem jednání, kdy se dotazovala na legálnost jeho pobytu v České republice. Následné skutkové závěry soudu v tom směru, jaké byly výhledové poměru těchto svědků do prostoru a jejich možnosti se v něm bez povšimnutí zdržovat, a jaké byly oproti tomu výhledové poměry jiných osob, pak dle stěžovatele nemají oporu v provedeném dokazování. Obvodní soud uvěřil skupině svědků vypovídající v jeho neprospěch, byť právě u jejich výpovědí existují nesrovnalosti. Popsaná pochybení následně nenapravil ani městský soud.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu, nebo náhradě škody.
Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).
Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, kdy nesouhlasí s tím, jakým způsobem obecné soudy přistoupily k hodnocení výpovědí dvou nově vypovídajících svědků. Ústavní soud nicméně připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Obvodní soud velmi podrobně popsal, z jakých důvodů považoval nově předložené výpovědi za nevěrohodné, a není na Ústavním soudu, aby jeho úvahy nahrazoval úvahami vlastními. Rovněž pokud se soud při provádění výslechu zaměřil na ověření věrohodnosti těchto svědků, objevivších se mimochodem po téměř 10 letech, včetně obstarání opisů z rejstříku trestů, stěží lze jeho postupu něco vytýkat. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že některé otázky soudu pokládané svědkovi Sádovskému byly nadbytečné, Ústavní soud má za to, že i kdyby nadbytečné byly, nelze z toho dovozovat nic zásadního, zejména pak ne nesprávnost hodnocení jeho výpovědi.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu