ECLI:CZ:US:2015:2.US.3552.14.1
sp. zn. II. ÚS 3552/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti J. S., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 52/2014 ze dne 11. 9. 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 2/2014 ze dne 27. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2, 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem výroby a držení padělatelského náčiní podle §236 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §234 odst. 4 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku a trest propadnutí náhradní hodnoty. Bylo též rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 o náhradě škody. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Ústavní soud zjistil dotazem u Městského soudu v Praze, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, ale i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až v případě, že náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je povinností všech orgánů veřejné moci a zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
Otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s podáním dovolání se Ústavní soud zabýval ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (publ. pod č. 40/2014 Sb.), v němž mj. konstatoval, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné .... ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu."
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, kdy by dovolací soud rozhodl, že některá z dovolacích námitek či dovolání jako celek nejsou přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, která předcházela vydání rozhodnutí v dovolacím řízení, odmítnout pro opožděnost (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 843/14 ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1453/14 ze dne 25. 4. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak vyplývá z výše uvedeného, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tak za dané situace předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdí.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2015
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj