ECLI:CZ:US:2015:2.US.3577.14.1
sp. zn. II. ÚS 3577/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Jeníka, zastoupeného JUDr. Františkem Řezankou, advokátem, se sídlem Vašátkova 1012, 198 21 Praha 9 - Černý Most, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2013, č. j. 55 Co 355/2013-75, a výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. června 2013, č. j. 25 Nc 11859/2003-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 18. června 2013, č. j. 25 Nc 11859/2003-54, ve výroku I. zamítl návrh druhého povinného (stěžovatele) na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. října 2003, č. j. 25 Nc 11859/2003-4, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2005, č. j. 55 Co 387/2005-34. Výrokem II. pak odložil exekuci do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu druhého povinného na zastavení exekuce. Druhý povinný se domáhal zastavení exekuce na základě §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť podle jeho názoru soudní exekutor JUDr. Jan Fendrych nebyl k provedení exekuce pověřen. Argumentoval přitom tím, že původně byl provedením exekuce pověřen JUDr. Josef Potoček, avšak v průběhu exekučního řízení (ve druhé polovině roku 2008) došlo rozhodnutím ministra spravedlnosti ke vzájemnému přeložení (výměně) obou exekutorů (JUDr. Jan Fendrych byl přeložen z Exekutorského úřadu v Rychnově nad Kněžnou k Exekutorskému úřadu pro Prahu 2 a JUDr. Josef Potoček naopak). Soud prvního stupně k této problematice uvedl, že rozhodnutí ministra spravedlnosti považuje za vrchnostenský akt a není proto nutné vydávat nové usnesení o pověření vedením exekuce. Podle názoru soudu prvního stupně tak vede JUDr. Jan Fendrych exekuci oprávněně na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti, pročež shledal návrh druhého povinného na zastavení exekuce nedůvodným.
3. K odvolání druhého povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. srpna 2013, č. j. 55 Co 355/2013-75, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že odvolatelem namítanou procesní situaci nelze podřadit pod žádný z důvodů pro zastavení exekuce uvedených v §268 o. s. ř. ve spojení s §55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a nelze ji považovat ani za překážku, pro kterou nelze v řízení pokračovat. Uzavřel, že změna v osobě exekutora či v oprávnění vykonávat funkci není důvodem pro zastavení exekuce.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve rekapituluje okolnosti věci a události (zde akcentuje zejména problematiku přeložení obou exekutorů), ke kterým došlo v průběhu exekučního řízení. Na základě sdělení Ministerstva spravedlnosti k problematice právních následků přeložení exekutora stěžovatel dovozuje, že pověření pro původně pověřeného exekutora JUDr. Josefa Potočka mu pro dané exekuční řízení zůstalo zachováno i po jeho přeložení k Exekutorskému úřadu v Rychnově nad Kněžnou. Dále zdůrazňuje, že JUDr. Josef Potoček pozbyl svého pověření dnem odvolání z funkce exekutora Exekutorského úřadu v Rychnově nad Kněžnou v roce 2009. Vyslovuje názor, že za dané situace měl být spis předložen Obvodnímu soudu pro Prahu 9 a ten měl dále postupovat v závislosti na tom, zda bude ve věci podán návrh na pověření jiného soudního exekutora. Pokud by návrh nebyl podán, nastala by překážka, pro niž nelze v řízení pokračovat, a proto by soud měl řízení zastavit, což nastalo i ve stávající věci. Soudům vytýká, že se dostatečně nevypořádaly se všemi námitkami a důkazními návrhy, které stěžovatel v řízení předložil, což se týká zejména námitky, že exekuce je vedena soudním exekutorem, který nebyl k jejímu provedení pověřen. Stěžovatel v závěru poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se zásady volného hodnocení důkazů a problematiku opomenutých důkazů, podle níž se soudy musí ve svých rozhodnutích vypořádat se všemi provedenými důkazy a důkazními návrhy, a neučiní-li tak, založí nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí.
III.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
6. V dané věci se jedná o otázku, zda je exekutor JUDr. Jan Fendrych oprávněn (pověřen) k provádění exekuce vůči stěžovateli pouze na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti o jeho přeložení, aniž by bylo soudem vydáno usnesení o pověření tohoto exekutora k provedení exekuce, resp. zda lze v přeložení původního exekutora JUDr. Josefa Potočka a jeho následnému odvolání z funkce exekutora spatřovat důvod pro zánik pověření k provedení exekuce ve vztahu ke stěžovateli, což by mělo být současně důvodem pro zastavení exekuce.
7. Je pravdou, že právní úprava (exekuční řád) otázku právních účinků přeložení exekutora na dosud probíhající exekuce výslovně neřeší. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti (viz stěžovatelem přiložené sdělení vrchní ředitelky sekce legislativně analytické Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. ledna 2009, č. j. 517/2008-LO-SP/2) se podává, že nelze mít bez dalšího za to, že rozhodnutím ministra spravedlnosti o přeložení přecházejí všechna veřejnoprávní práva a povinnosti na exekutora, který byl nově do úřadu přeložen. Soudy však svoje rozhodnutí postavily na závěru, že rozhodnutí ministra spravedlnosti je vrchnostenským aktem, na jehož základě "automaticky" nově přeložený exekutor přebírá ve vztahu k probíhajícím exekucím práva a povinnosti původního exekutora, a který nemusí být doprovázen novým usnesením o pověření tohoto exekutora k provedení exekuce. Jakkoliv lze mít na danou problematiku různý názor, popř. s odůvodněním rozhodnutí soudů polemizovat, přičemž v této souvislosti je třeba poukázat na to, že odůvodnění jejich rozhodnutí by si zasloužilo podrobnější rozbor, přesto není možné v jejich postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. V prvé řadě totiž platí, že soudy nejsou názorem vysloveným ve sdělení Ministerstva spravedlnosti jakkoliv vázány a je čistě na jejich úvaze, jakým způsobem se k nastolené problematice postaví. Podstatné pro danou věc dále je, že exekuce byla řádně nařízena (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. října 2003, č. j. 25 Nc 11859/2003-4, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2005, č. j. 55 Co 387/2005-34). Samotná skutečnost, že v usnesení o nařízení exekuce byl jejím provedením pověřen jiný exekutor, než který ji v současnosti provádí, nemá na její průběh vliv. V tomto směru lze dát za pravdu odvolacímu soudu, že změna v osobě exekutora není důvodem pro zastavení exekuce podle §268 o. s. ř.
8. Do ústavněprávní roviny není možné "posunout" stávající věc jednak ani proto, že neexistuje ústavně zaručené právo na "zákonného soudního exekutora" (obdobné např. právu na zákonného soudce zaručenému v čl. 38 odst. 1 Listiny), jednak ani proto, že je to osoba oprávněného, která měla a dosud stále má zásadní vliv na výběr exekutora (srov. §38 odst. 1 nebo §44b exekučního řádu), z čehož lze dovodit, že povinný je svým způsobem odkázán na to, koho oprávněný jako exekutora zvolí a sám nemá možnost osobu exekutora pověřeného provedením exekuce ovlivnit, a proto ani jeho námitky k osobě exekutora (třebaže k jeho změně došlo v důsledku opatření ministra spravedlnosti) nemohou mít patřičnou relevanci (samozřejmě s výjimkou námitek ohledně případné podjatosti exekutora - viz §29 exekučního řádu).
9. Kromě uvedeného lze ještě podpůrně poukázat na rozhodné znění §43a exekučního řádu, podle něhož již exekuci nenařizuje soud prvního stupně usnesením, proti kterému bylo přípustné odvolání, ale jsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, pověřuje soud exekutora provedením exekuce tzv. pověřením, které není soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení (§43a odst. 5 exekučního řádu).
10. Lze uzavřít, že pokud soudy ve věci neshledaly žádný z důvodů pro zastavení exekučního řízení vyjmenovaných v §268 o. s. ř., nelze v jejich postupu spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
11. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu
III.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
6. V dané věci se jedná o otázku, zda je exekutor JUDr. Jan Fendrych oprávněn (pověřen) k provádění exekuce vůči stěžovateli pouze na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti o jeho přeložení, aniž by bylo soudem vydáno usnesení o pověření tohoto exekutora k provedení exekuce, resp. zda lze v přeložení původního exekutora JUDr. Josefa Potočka a jeho následnému odvolání z funkce exekutora spatřovat důvod pro zánik pověření k provedení exekuce ve vztahu ke stěžovateli, což by mělo být současně důvodem pro zastavení exekuce.
7. Je pravdou, že právní úprava (exekuční řád) otázku právních účinků přeložení exekutora na dosud probíhající exekuce výslovně neřeší. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti (viz stěžovatelem přiložené sdělení vrchní ředitelky sekce legislativně analytické Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. ledna 2009, č. j. 517/2008-LO-SP/2) se podává, že nelze mít bez dalšího za to, že rozhodnutím ministra spravedlnosti o přeložení přecházejí všechna veřejnoprávní práva a povinnosti na exekutora, který byl nově do úřadu přeložen. Soudy však svoje rozhodnutí postavily na závěru, že rozhodnutí ministra spravedlnosti je vrchnostenským aktem, na jehož základě "automaticky" nově přeložený exekutor přebírá ve vztahu k probíhajícím exekucím práva a povinnosti původního exekutora, a který nemusí být doprovázen novým usnesením o pověření tohoto exekutora k provedení exekuce. Jakkoliv lze mít na danou problematiku různý názor, popř. s odůvodněním rozhodnutí soudů polemizovat, přičemž v této souvislosti je třeba poukázat na to, že odůvodnění jejich rozhodnutí by si zasloužilo podrobnější rozbor, přesto není možné v jejich postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. V prvé řadě totiž platí, že soudy nejsou názorem vysloveným ve sdělení Ministerstva spravedlnosti jakkoliv vázány a je čistě na jejich úvaze, jakým způsobem se k nastolené problematice postaví. Podstatné pro danou věc dále je, že exekuce byla řádně nařízena (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. října 2003, č. j. 25 Nc 11859/2003-4, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2005, č. j. 55 Co 387/2005-34). Samotná skutečnost, že v usnesení o nařízení exekuce byl jejím provedením pověřen jiný exekutor, než který ji v současnosti provádí, nemá na její průběh vliv. V tomto směru lze dát za pravdu odvolacímu soudu, že změna v osobě exekutora není důvodem pro zastavení exekuce podle §268 o. s. ř.
8. Do ústavněprávní roviny není možné "posunout" stávající věc jednak ani proto, že neexistuje ústavně zaručené právo na "zákonného soudního exekutora" (obdobné např. právu na zákonného soudce zaručenému v čl. 38 odst. 1 Listiny), jednak ani proto, že je to osoba oprávněného, která měla a dosud stále má zásadní vliv na výběr exekutora (srov. §38 odst. 1 nebo §44b exekučního řádu), z čehož lze dovodit, že povinný je svým způsobem odkázán na to, koho oprávněný jako exekutora zvolí a sám nemá možnost osobu exekutora pověřeného provedením exekuce ovlivnit, a proto ani jeho námitky k osobě exekutora (třebaže k jeho změně došlo v důsledku opatření ministra spravedlnosti) nemohou mít patřičnou relevanci (samozřejmě s výjimkou námitek ohledně případné podjatosti exekutora - viz §29 exekučního řádu).
9. Kromě uvedeného lze ještě podpůrně poukázat na rozhodné znění §43a exekučního řádu, podle něhož již exekuci nenařizuje soud prvního stupně usnesením, proti kterému bylo přípustné odvolání, ale jsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, pověřuje soud exekutora provedením exekuce tzv. pověřením, které není soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení (§43a odst. 5 exekučního řádu).
10. Lze uzavřít, že pokud soudy ve věci neshledaly žádný z důvodů pro zastavení exekučního řízení vyjmenovaných v §268 o. s. ř., nelze v jejich postupu spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
11. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu