ECLI:CZ:US:2015:2.US.3613.14.1
sp. zn. II. ÚS 3613/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Yekta Ergün Uzunoglu, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Bělohorská 262/35, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2012, č. j. 14 C 45/2009-97, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 19 Co 379/2012-113, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2013, č. j. 30 Cdo 1896/2013-136, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 17. 11. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces zahrnující zásadu rovnosti účastníků řízení a nutnost soudní ochrany ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a následujících Listiny základních práv a svobod, podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. K věci samé stěžovatel zejména uvádí, že byl v rámci trestního stíhání dne 14. 9. 1994 obviněn z trestné činnosti (byla na něj dokonce uvalena vazba) a toto trestní řízení bylo skončeno až v roce 2007 zprošťujícím rozsudkem. Stěžovatel tvrdí, že doložil, že účelem tohoto nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení byla jeho ekonomická likvidace ve prospěch české podnikatelské skupiny se zájmy v Turecku. Zůstalo pak mimo zájem exekutivy a justice, proč orgány činné v trestním řízení udržovaly v běhu po 13 let nezákonné trestní stíhání stěžovatele vedoucí k jeho společenské a podnikatelské dehonestaci.
3. Stěžovatel popisuje (zejména na příkladu dodávek trolejbusů od Škody Plzeň, a. s. do Turecka, který měl zprostředkovat), jaké obchodní příležitosti mu shora popsaným nezákonným jednáním orgánů činných v trestním řízení a nezákonným trestním stíháním unikly. Dovozuje, že mu tak vznikla škoda, způsobená Českou republikou, jejíž náhrady se v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, domáhá. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že příčina neuzavření obchodních smluv netkví ve stěžovatelově trestním stíhání a vzetí do vazby, nýbrž v okolnosti, že statutární orgány jednajících obchodních společností od realizace konkrétních obchodů upustily. K prokázání opaku tohoto závěru prý stěžovatel soudům předložil řadu důkazů, ty je však nesprávně hodnotily nebo dokonce ignorovaly, čímž se dopustily uvedeného porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
4. Toto pochybení se projevilo již v úvaze obecných soudů o tom, že v případě stěžovatele nebyla naplněna příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Právě projednávaná věc přitom patří do série sporů odehrávajících se mezi týmiž účastníky a na stejném věcném půdorysu. Stěžovatel se opakovaně domáhal po České republice náhrady škody způsobené společenskou dehonestací, vyvolanou (vazebním) trestním stíháním a spočívající ve zmaření obchodních aktivit stěžovatele. Zmíněné pochybení přitom vedlo minimálně již ve dvou řízeních iniciovaných stěžovatelem ke kasačnímu rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu [jedná se o rozsudek ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná pod www.nsoud.cz)], respektive Ústavního soudu, jenž na zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu navázal nálezem ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4793/12 (všechna rozhodnutí jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozsudku konkrétně uvedl, že z neplatnosti předběžných dohod uzavřených mezi stranami kontraktu plánovaného v budoucnu nelze usuzovat, že by se kontrakt, k němuž tyto dohody směřovaly, nemohl uskutečnit; nelze proto podle Nejvyššího soudu jen na tomto základě vylučovat příčinnou souvislost mezi trestním stíháním stěžovatele a neuskutečněním daného obchodního kontraktu a nelze tedy vylučovat vznik stěžovatelem tvrzené škody. Právě tak nelze podle Nejvyššího soudu vylučovat ani existenci příčinné souvislosti argumentací, že zájemce o koupi v rozsudku Nejvyššího soudu definovaných produktů po zatčení stěžovatele přestal s jejich výrobcem komunikovat - podle Nejvyššího soudu to jen nasvědčuje tvrzení stěžovatele, že byl výhradním zástupcem zájemce o dané produkty na území České republiky. Ústavní soud pak v daném kontextu k ústavní stížnosti stěžovatele brojící proti jinému usnesení Nejvyššího soudu vydanému v další věci iniciované stěžovatelem přistoupil shora citovaným nálezem ke kasaci tohoto usnesení Nejvyššího soudu, neboť podle Ústavního soudu dané usnesení - odmítající dovolání stěžovatele pro nepřípustnost - nezohlednilo závěry rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, ač bylo lze je "téměř bezvýjimečně" vztáhnout i na tehdy Ústavním soudem projednávanou věc. Stěžovatel se přitom domníval, že východiska rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4887/2010 najdou uplatnění i v dovolacím řízení, předcházejícím právě projednávané ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal a k námitkám stěžovatele po prostudování spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 45/2009 uvádí následující.
7. Ústavní soud předně nesouhlasí se stěžovatelem v tom směru, že by na právě projednávanou věc bylo možno mechanicky aplikovat právní závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v citovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4887/2010; ostatně k závěru, že nikoliv na každé stěžovatelem v daném rámci vyvolané řízení je možno nahlížet skrze předmětný rozsudek Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud například i ve svém usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. II. ÚS 1146/13. Soudy totiž v právě projednávané věci založily neexistenci příčinné souvislosti na jiných právních závěrech, vycházejících rovněž z odlišných skutkových zjištění. Stěžovatel podle obecných soudů neprokázal vznik jím tvrzené škody v celkové výši 96.764.731 Kč s příslušenstvím, neboť tvrdil-li, že nebýt jeho vazebního trestního stíhání, získal by 97 procentní provizi ze zisku z prodeje deseti tisíc tun krystalického cukru, pak šlo podle obecných soudů o pouhý obchodní záměr s tím, že by se nejprve muselo podařit tuto komoditu prodat za patřičnou cenu (která však u cukru není stabilní), aby byl následně generován zisk, od něhož by se teprve stěžovatelova provize odvíjela. Dosažení konkrétní výše zisku ovšem podle soudů stěžovatel nedoložil (a ani v ústavní stížnosti přitom není tvrzen opak). Proto soudy nedovodily příčinnou souvislost mezi trestním stíháním stěžovatele a ušlým ziskem v dílčí výši 45.142.308 Kč a tyto svoje závěry taktéž řádně odůvodnily. Ústavní soud proto s ohledem na shora popsané vymezení svých pravomocí neshledal důvod je jakkoliv z ústavněprávního hlediska zpochybňovat, jelikož pokud by tak činil, dopustil by se přehodnocení skutkových závěrů soudů a odlišného výkladu podústavního práva, což mu však v zásadě nepřísluší.
8. Co se týkalo prodeje 50 kusů trolejbusů, respektive náhradních dílů pro ně (stěžovatel podle vlastního tvrzení měl z tohoto obchodu získat částku 70.430.750 Kč za prodej trolejbusů a částku 2.859.957 Kč za náhradní díly pro trolejbusy), pak obecné soudy dovodily, že kontrakt byl před započetím trestního stíhání stěžovatele již předjednán a za stranu zájemce (objednatele) o výrobky Škody Plzeň a.s. smlouvu neměl podepisovat stěžovatel, nýbrž třetí osoba. Pokud tedy objednatel nakonec výrobce za účelem finálního uzavření kontraktu nekontaktoval, nebylo podle soudů prokázáno, že by důvodem tohoto nezájmu mělo být trestní stíhání stěžovatele. V právě projednávané věci se tak podle Ústavního soudu nemůže uplatnit ani závěr rozsudku Nejvyššího soudu o výhradním zastoupení objednatele na území České republiky osobou stěžovatele, kdy strany budoucího kontraktu mohly trvat na tom, aby obchod dojednal právě a jen stěžovatel. V této souvislosti ostatně Ústavní soud odkazuje i na samotný text ústavní stížnosti, kde sám stěžovatel uvádí, že v době, kdy měl být obchod se Škodou Plzeň, a. s. završen, byl stěžovatel stíhán za násilné napadení dvou osob. Takové jednání jistě mohlo v očích obchodních partnerů vyvolat otázky ohledně osoby stěžovatele, ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nevysvětluje, proč by to mělo ovlivnit samotný kontrakt o dodávce trolejbusů (respektive náhradních dílů pro ně). Dovodily-li tedy soudy i v rozsahu tohoto kontraktu nedostatek příčinné souvislosti mezi trestním stíháním stěžovatele a škodou, jež mu měla vzniknout, pak je podle Ústavního soudu takový závěr ústavně akceptovatelný, resp. není dán důvod ho z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
9. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatele nebyla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu