ECLI:CZ:US:2015:2.US.3641.14.1
sp. zn. II. ÚS 3641/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Jana Homoly, b) Ing. Jiřího Homoly, c) Evy Hájkové, všech právně zastoupených Mgr. Markem Davidem, advokátem, se sídlem Zlín, Lešetín IV/777, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, č. j. 28 Cdo 784/2014-128, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné a nesrozumitelné. Stěžovatelé mají zejména za to, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jejich argumenty ohledně výkladu §6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), a nevyložil, jak by mělo být toto ustanovení s ohledem na skutkový stav dané věci aplikováno. Stěžovatelé jsou si vědomi, že výčet restitučních důvodů (§6 zákona č. 229/1991 Sb.) nelze rozšiřovat, mají však za to, že je nutno přistoupit k výkladu normy s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu, přičemž nestačí gramatický výklad předmětného ustanovení, ale je třeba hodnotit, jaký byl a je účel daného restitučního důvodu. Stěžovatelé upozorňují, že jejich právní předchůdkyně fakticky odmítla dědictví tím, že uzavřela pod nátlakem dědickou dohodu, v níž se vzdala pozemků, které si stěžovatelé nyní nárokují, ve prospěch manželky zůstavitele, která byla bezdětná, a u níž bylo zemědělským družstvem vyhodnoceno, že je zde důvodný předpoklad k odúmrti, k níž následně i došlo. Stěžovatelům je známo, jak se judikatura staví k posuzování odúmrti jako restitučnímu důvodu, daný případ však dle jejich názoru spadá pod restituční důvod uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., neboť pokud by soudy zkoumaly, za jakých okolností se jejich právní předchůdkyně vzdala svého dědictví, musely by dospět k závěru, že dohoda byla uzavřena účelově za účelem pozdějšího nabytí pozemků státem. Skutečnost, že nedošlo přímo k odmítnutí dědictví, jak předpokládá zákon, nevylučuje dle stěžovatelů možnost napravit uvedenou majetkovou křivdu na základě obecného vnímání spravedlnosti v rozhodování soudů.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 7 C 422/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67, byl zamítnut návrh stěžovatelů na zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu ve Vyškově ze dne 11. 8. 2010, č. j. PÚ 172/2010, a rozhodnutí Státního notářství ve Vyškově ze dne 20. 9. 1959, č. j. D 3/59-19 v bodě 2, věta druhá. Dále byl uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně zamítnut i návrh stěžovatelů na určení, že jsou vlastníky pozemků parc. č. X1, parc. č X2(díl I.), parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. X5(díl I.), parc. č. X5, parc. č. X6, parc. č. X7, parc. č. X8 v katastrálním území Dědice u Vyškova a pozemků parc. č. X9, parc. č. X10 parc. č. X11 v katastrálním území Opatovice u Vyškova. Rozsudek soudu prvního stupně napadli stěžovatelé odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 18 Co 244/2013-100. Rozsudkem odvolacího soudu byly rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67 (ve výrocích I., II., a III.), jakož i doplňující rozsudek ze dne 15. 2. 2013, č. j. 7 C 422/2010-81, změněny tak, že byla zamítnuta žaloba o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Vyškov rozhodnutím ze dne 11. 8. 2010, č. j. PÚ - 6505/12/1999; ve výrocích označených IV. a V. byl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67, potvrzen. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo.
5. Podle §6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb. platí, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni.
6. Podstatou ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelů s tím, jak soudy aplikovaly shora citované ustanovení na jejich věc. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 83, 90 a 91 Ústavy České republiky). To připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace zákonné normy ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
7. Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že nejsou dány zákonné důvody pro vydání pozemků původního vlastníka Karla Opluštila původní žalobkyni Boženě Homolové, ani stěžovatelům, neboť tyto pozemky přešly na stát v důsledku připadnutí dědictví po Kateřině Opluštilové na základě §462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, což nebylo a není restitučním titulem podle ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb. Původní žalobkyně Božena Homolová ani její právní nástupci tak nezískali postavení oprávněných osob k nabytí pozemků ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. Soud druhého stupně taktéž stěžovatelům vyložil, že soudům v předmětném řízení nepřísluší přezkoumání správnosti pravomocných rozhodnutí bývalého státního notářství, vydaných v řízení o dědictví, když účastníci řízení jsou tímto rozhodnutím ve smyslu ustanovení §159a občanského soudního řádu vázáni, stejně tak jako soudy a jiné orgány. Jestliže tedy předmětné pozemky původního vlastníka Karla Opluštila nabyla na základě pravomocného rozhodnutí bývalého Státního notářství ve Vyškově Kateřina Opluštilová (nikoliv původní žalobkyně Božena Homolová) a teprve po její smrti přešly na stát, a to způsobem, který není uveden mezi restitučními tituly v §6 zákona č. 229/1991 Sb., není dán důvod pro vydání pozemků ani Boženě Homolové, původní žalobkyni, ani stěžovatelům, jejím právním nástupcům.
8. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovatelům v tom, že dosud nezaujal publikovaný právní závěr k výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. 1) zákona č. 229/1991 Sb., současně však konstatoval, že nedospěl k závěru, že by odvolací soud posoudil právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil, neshledal tedy, že by v rozhodnutí dovoláním napadeného rozsudku došlo nesprávnému posouzení některé právní otázky hmotného či procesního práva. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na soudní judikaturu, podle níž soudy nejsou oprávněny považovat za restituční důvody jiné než taxativně uvedené v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to ani za použití analogie.
9. Takto odůvodněný závěr Nejvyššího soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout, a to ani za situace, kdy stěžovatelům nebyly, jak uvedli v ústavní stížnosti, vyvráceny jejich argumenty ohledně výkladu §6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., o jejichž správnosti jsou stále přesvědčeni. Se stěžovateli lze souhlasit v tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je kusé a nepříliš argumentačně provázané, je však třeba mít na mysli, že úkolem Nejvyššího soudu by bylo do věci hlouběji argumentačně zasáhnout v případě, kdy by se s právním posouzením učiněným odvolacím soudem neztotožnil. V projednávané věci však dal Nejvyšší soud jednoznačně najevo, že má výklad dotčeného ustanovení, jak jej provedl odvolací soud, za správný. Stěžovatelé nepředložili Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jejich tvrzení o porušení základního práva na ochranu vlastnictví a článku 1 Ústavy České republiky dokládaly, pouze trvají na svém názoru, že by v jejich věci mělo být považováno za odmítnutí dědictví, tedy za restituční titul, uzavření dědické dohody ze strany jejich právní předchůdkyně, neboť bylo učiněno v tísni. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatelů na výklad dotčeného ustanovení, je však pouze polemikou s výkladem citovaného zákonného ustanovení obecnými soudy. To, že Nejvyšší soud a před tím dříve Krajský soud v Brně a Okresní soud ve Vyškově napadenými rozhodnutími nevyhověly návrhu stěžovatelů, však samo o sobě porušením principů ústavnosti není.
10. Ústavní soud již dříve opakovaně judikoval, že smyslem restitucí není a ani nemůže být náprava všech křivd, které byly spáchány v rozhodném období, nýbrž toliko zmírnění následků některých majetkových křivd. Z toho vyplynula nezbytnost selekce osob oprávněných, osob povinných, okolností, za nichž může dojít k vydání nemovitostí, apod. Způsob provedení majetkových restitucí, včetně podmínek pro úspěšné uplatnění restitučního nároku, je výrazem svrchovaného rozhodnutí zákonodárce. K tomu Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 256/98, uvedl, že předpokladem nároku na vydání nemovitosti (ať podle zákona č. 229/1991 Sb., nebo podle speciálního zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě), je vlastnické právo "osoby" k nemovitosti v době přechodu nemovitosti na stát. Jinými slovy, má-li vzniknout nárok na vydání z titulu restituce, je třeba, aby určitá osoba byla subjektem právního vztahu vlastnictví, jehož předmětem je nemovitost, v okamžiku, kdy došlo k právní skutečnosti, jíž přechází vlastnické právo k nemovitosti na stát. Tak tomu však, jak v odůvodnění svých rozhodnutí konstatovaly soudy všech stupňů, v dané věci nebylo.
11. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci obecných soudů, tak jak byla výše uvedena, považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Z pohledu Ústavního soudu zde proto není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu