ECLI:CZ:US:2015:2.US.3656.13.1
sp. zn. II. ÚS 3656/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., IČO: 421 96 451, se sídlem Přemyslova 1106, 501 68 Hradec Králové, právně zastoupený Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem AK se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 1021/2012-257, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 12 Co 433/2011-236, a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. června 2005 č. j. 16 C 255/2000-144, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. července 2005 č. j. 16 C 255/2000-146, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. června 2005 č. j. 16 C 255/2000-144, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 20. července 2005 č. j. 16 C 255/2000-146 bylo určeno, že žalující Obec Rovná je vlastníkem pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Vranov (obec Rovná), zapsaného na listu vlastnictví č. X2 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj (katastrální pracoviště Sokolov), a dále je vlastníkem pozemkových parc. č. X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, X10, X11, X12 a X13, zapsaných na listu vlastnictví č. X14 pro katastrální území Milíře (obec Rovná) u téhož katastrálního úřadu; posléze bylo i určeno, že žalující Obec Rovná je vlastníkem 148 pozemkových parcel (nebo částí pozemkových parcel), konkrétně identifikovaných, zapsaných v pozemkové knize u bývalého Státního notářství v Sokolově pro katastrální území Čistá (obec Rovná), okres Sokolov. Žalovanému Lesům České republiky, s. p. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") bylo uloženo zaplatit žalující Obci Rovná na náhradu nákladů řízení 26.805,- Kč. Také bylo žalovanému uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Sokolově na náhradu jím placených nákladů za pořízený znalecký posudek 18.596,- Kč. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný odvoláním.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 12 Co 433/2011-236 rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. června 2005 č. j. 16 C 255/200-144 potvrdil. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalující Obci Rovná na náhradu nákladů odvolacího řízení 24 440,- Kč, nákladů dovolacího řízení 22 435,- Kč a nákladů řízení před Ústavním soudem 3 240,- Kč.
Takto rozhodl Krajský soud v Plzni poté, co žalobkyně podala v předmětné věci ústavní stížnost a Ústavní soud nálezem ze dne 11. září 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) zrušil předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010 a z toho důvodu i Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2011 č. j. 28 Cdo 4390/2009-219 zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2006 č. j. 12 Co 483/2005-169 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ústavní soud vycházel z nálezu Ústavního soudu, který dovodil, že se Nejvyšší soud odchýlil od svého dřívějšího rozsudku (sp. zn. 28 Cdo 3569/2006), podle něhož rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát byl v případech, týkajících se území Vojenského újezdu Prameny podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, až den 1. července 1950. Z toho důvodu i Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, neboť je v rozporu s ustálenou judikaturou a zavázal odvolací soud právním názorem, vysloveným v odůvodnění tohoto rozsudku tak, že rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát byl v případech, týkajících se území Vojenského újezdu Prameny podle zákona č. 169/1949 Sb., až den 1. července 1950.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 12 Co 433/2011-236 podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 1021/2012-257 jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou, neboť dovolací soud procesně pochybil, když při změnové judikatuře nepostoupil věc velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu dle ust. §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), navzdory závěrům podaným v dřívějším nálezu Ústavního soudu. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy, včetně soudu dovolacího, neoprávněně a nepodloženě dospěly k závěru, že jsou naplněny podmínky pro přechod dotčených nemovitostí na obec Rovná dle ust. §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v platném znění, byť ve skutečnosti nebyla splněna základní a nejzásadnější zákonná podmínka, totiž že žalobce, resp. jeho uvažovaní právní předchůdci, vlastnili nemovitosti k rozhodnému datu 31. prosince 1949; závěr o tom, že vlastníkem dotčených nemovitostí byl v rozhodné době ve skutečnosti již stát (a nikoliv zaniklé obce), opírá stěžovatel o následující argumentaci: a) z dikce i účelu přechodného ust. §26 odst. 1 a odst. 2 zákona o vojenských újezdech je jednoznačně nutno dovodit, že zřízení vojenského výcvikového tábora, k němuž došlo ještě před účinností daného zákona (tj. přede dnem 2. července 1949), má stejné zákonné účinky jako usnesení vlády o zřízení újezdů podle zákona o vojenských újezdech - v řešené věci pak zcela konkrétně platí, že zřízení původního Vojenského výcvikového tábora Císařský les usnesením vlády ze dne 17. září 1946 (při převzetí majetku dotčených obcí ze strany státu již v roce 1946 a při následném přesném vytýčení hranic vojenského tábora dne 11. dubna 1947) nese s sebou při aplikaci ust. §26 zákona o vojenských újezdech nezbytný důsledek nahlížet na daný prostor jako na vojenský újezd (a s tím spojený zánik vlastnického práva obcí), bez ohledu na formální dodatečnou změnu názvu daného vojenského prostoru při plynulém přechodu daného území pod Vojenský újezd Prameny, k čemuž došlo až dne 1. července 1950; b) žalobkyně (obec Rovná) nemůže být vlastníkem dotčených nemovitostí mimo jiné též proto, že zaniklé obce Milíře, Vranov a Čistá k rozhodnému datu 31. prosince 1949 - při aplikaci ust. §26 a §2 zákona o vojenských újezdech - již právně ani fakticky samy neexistovaly, a rozhodně tak nebyly vlastníky daných nemovitostí, neboť tyto již patřily státu; c) vzhledem k tomu, že k přechodu nemovitostí na stát došlo ex lege (srov. ust. §26 ve spojení s ust. §2 zákona o vojenských újezdech), nebylo ke změně vlastnictví zapotřebí zápisu do pozemkové knihy (§17 zákona o vojenských újezdech); samotný zapsaný stav v pozemkové knize ke dni 31. prosince 1949 nemůže pak doložit vlastnické právo žalobkyně k řešeným nemovitostem, přičemž právní závěr stran subjektu, jemuž k rozhodnému dni svědčilo vlastnické právo k nemovitostem, nemůže být dovozován ani ze znaleckého posudku, jenž se má soustředit výlučně na otázky skutkové. Pro všechny uvedené důvody se stěžovatel domnívá, že právní názor podaný v rozhodnutích obecných soudů, vydaných v předmětné věci, je v rozporu s elementárními zásadami aplikace práva. Důsledkem pochybení obecných soudů je podle názoru stěžovatele porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (v podobě porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování) dle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i porušení ústavně zaručeného vlastnického práva stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, když věcně nesprávnými a nadto nedostatečně odůvodněnými rozhodnutími obecných soudů byl stěžovatel ústavně nonkonformním výkladem podústavního, hmotného práva zavázán k vydání části svého majetku, ač pro takový postup ve skutečnosti nebyly naplněny zákonné podmínky.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
V souzené věci Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že za situace, kdy Vojenský újezd Prameny byl zřízen až dne 1. července 1950, pak vlastníkem předmětným pozemků byly ke dni 31. prosince 1949 obce Milíře, Vranov a Čistá, neboť k tomuto datu byly zapsány v pozemkových knihách, vedených u bývalého Státního notářství v Sokolově jako vlastník. Soud prvního stupně dospěl podle odvolacího soudu ke správnému závěru, že žalobkyně je právní nástupkyní těchto tří obcí (s její výstavbou bylo započato v roce 1965). Stala se tedy vlastníkem nemovitostí, které byly původně ve vlastnictví obcí Čistá, Milíře a Vranov podle §2 odst. 1 až 5 zákona č. 172/1991 Sb., v platném znění. Ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (ke dni 24. května 1991) byl jako vlastník předmětných nemovitostí označen v katastru nemovitostí žalovaný, a proto pokud soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná, správně posoudil i otázku naléhavého právního zájmu v této věci podle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Odvolací soud se s tímto odůvodněním i závěrem ztotožnil. Pokud pak žalovaný v odvolání namítal, že soud prvního stupně nezkoumal, zda na těchto nemovitostech žalovaný skutečně hospodařil k datu 31. prosince 1949, zda z nich platil daň a měl hospodářský plán a vedl evidenci těžby, či že soud prvního stupně nevyslechl svědky - zaměstnance žalovaného, kteří na nich pracovali a dosud žijí, pak tyto námitky shledal odvolací soud s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu jako zcela nedůvodné a dokazování by v tomto směru bylo nadbytečné. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonu odpovídající potvrdil.
Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Závěry obecných soudů shledal Ústavní soud souladnými jak s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. 28 Cdo 3569/2006, tak i s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. září 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09. Nejvyšší soud proto nebyl povinen před vydáním napadeného rozhodnutí předložit věc velkému senátu ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o o soudech a soudcích, jak se stěžovatel mylně domnívá (patrně nesprávným výkladem obsahu kasačního nálezu Ústavního soudu). Právo stěžovatele na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny v souzené věci tedy porušeno nebylo. Porušeno nebylo ani právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny či vlastnické právo stěžovatele zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu