ECLI:CZ:US:2015:2.US.3678.13.1
sp. zn. II. ÚS 3678/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2013 č. j. 30 Cdo 2347/2013-251, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. prosince 2013, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 10. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2012 sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2013 č. j. 14 Co 106/2011-217 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval, že v řízeních vedených Mgr. Danielem Týčem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Blansko pod sp. zn. Ex 244/02 a JUDr. Vlastimilem Porostlým, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Ostrava pod sp. zn. Ex 560/02 bylo porušeno právo žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ohledně zaplacení částky v přezkoumávaném rozsahu 3,931.801,40 Kč s přísl. zamítavý výrok o věci samé potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup státu, spočívající v nepřiměřené délce pěti exekučních řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. září 2013 č. j. 30 Cdo 2347/2013-251 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném od 1. 1. 2013, odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je stručné, neúplné, nepřezkoumatelné a vyhýbá se konkrétním dovolacím důvodům. Nejvyšší soud se podle stěžovatele ústavně souladným způsobem nevypořádal s předkládanou argumentací stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud by měl své úvahy vysvětlit, a reagovat alespoň stručně na všechny námitky, které dovolatel ve svém podání uvedl, což však dovolací soud neučinil.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. září 2013 č. j. 30 Cdo 2347/2013-251 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání stěžovatele odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2012 sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, s nímž žalobce odůvodňuje přípustnost dovolání, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K námitkám stěžovatele vztahujícím se k rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání Ústavní soud poukazuje na to, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.
Ústavní soud tedy zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Takovéto pochybení Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje potřebu reflektovat postavení Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy) zajišťujícího jednotu a zákonnost soudního rozhodování, a tudíž i právní jistotu. Ve smyslu ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad podústavního práva. Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššímu soudu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2351/14).
Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Ústavní soud ověřil, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti Nejvyššího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu