ECLI:CZ:US:2015:2.US.3678.14.1
sp. zn. II. ÚS 3678/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Kabelky, zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2013, č. j. 57 A 56/2011-48, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 As 39/2013-23, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele brojící proti rozhodnutí žalovaného Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Plzni ze dne 27. 4. 2011, č. j. ZKI-O-10/93/2011, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 14. 2. 2011, č. j. OR-179/2010-404, o tom, že se nesouhlasu s neprovedením opravy chyby v katastru nemovitostí ohledně blíže specifikovaných nemovitostí nevyhovuje, neboť se nejedná o chybu v katastrálním operátu podle ustanovení §8 zákona České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl kasační stížnost, kterou stěžovatel podal proti citovanému rozsudku krajského soudu.
2. Soudy ve svých rozhodnutích konstatovaly, že se správní orgány stávajícím zákresem vlastnické hranice v katastru nemovitostí podrobně zabývaly, přičemž uvedly, co bylo podkladem pro nynější stav a zároveň adekvátně vyhodnotily, že neexistují důvodné pochybnosti svědčící o rozporu mezi údaji v katastru a listinami založenými ve sbírce listin. Zároveň vytkly, že žádost stěžovatele byla podána opožděně, jelikož v dané věci nepředložil žádnou listinu, která by po vyhlášení platnosti obnoveného katastrálního operátu závazně řešila průběh vlastnických hranic. Nadto poukázaly na skutečnost, že žalobce ve své žalobě nikterak neprecizoval žalobní body a některé z jeho námitek byly pouze obecnými tvrzeními bez jakékoli konkretizace a právní argumentace.
3. Stěžovatel tvrdí, že uvedená rozhodnutí porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a porušila též čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Krajský soud prý totiž nevzal do úvahy, že rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně je nepřezkoumatelné a nespravedlivé a nedokázal se vypořádat se všemi namítanými skutečnostmi uvedenými v jeho podání (podobně jako správní orgány). Takto byl stěžovatel neprávem zbaven svého majetku, neboť je přesvědčen, že nikdo nemá právo vzít mu jeho majetek jen proto, že došlo k digitalizaci pozemků.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Důvody k zásahu Ústavního soudu nelze v případě stěžovatele dovodit v rovině skutkové ani v rovině právního posouzení věci. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/].
7. V nyní projednávaném případě nicméně stěžovatel toliko pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, přičemž však nepředkládá žádnou relevantní argumentaci. Z obsahu ústavní stížnosti totiž plyne, že v podstatě jen opakuje průběh předchozího řízení a nad tento rámec pouze uvádí, že vydaná rozhodnutí jsou nespravedlivá, jelikož nevzala do úvahy podstatné skutečnosti. Ohledně hodnocení správními orgány a soudy provedených důkazů je přitom namístě připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správními orgány a soudy zasahovat; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgány a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
8. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal, neboť obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí náležitě vyložily, z jakých důvodů (právních i skutkových) dospěly k vyřčeným závěrům a v jejich postupu nelze spatřovat jakékoli porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele (a potažmo tedy ani jeho práva na ochranu vlastnictví). Ústavní soud tak má za to, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele, které ostatně byly z velké části totožné jako jeho námitky uplatněné v ústavní stížnosti, vypořádaly zákonu odpovídajícím způsobem a závěrům Nejvyššího správního soudu (či krajského soudu) není z hlediska ústavnosti co vytknout. S ohledem na uvedené nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu plně odkazuje.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu