ECLI:CZ:US:2015:2.US.3685.13.1
sp. zn. II. ÚS 3685/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti FLORIDA CZECH INVEST LLC, sídlem v USA, Florida, Miami Beach, 6538 Collins Avenue, podnikající v České republice prostřednictvím své organizační složky se sídlem Praha 5, Hlušičkova 1129/9, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně, Západní 449, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 3 To 122/2013 a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 9. 2013 č. j. 7 VZV 16/2012-1049, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4, č. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("dále jen Úmluva") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze byla podle ustanovení §79f ve spojení s §80 odst. 1 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění osobních motorových vozidel FERRARI 458 F 142, VW SCIROCCO a MERCEDES BENZ, zajištěných jako náhradní hodnota. Vrchní soud v Praze potom stěžovatelčinu stížnost proti tomuto rozhodnutí vrchního státního zastupitelství ústavní stížností taktéž napadeným usnesením zamítl. Uvedená vozidla byla zajištěna usnesením policejního orgánu ze dne 6. 12. 2012 č. j. OKFK-250-/TČ-2011-251202 v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním vedoucího organizační složky stěžovatelky, pana Eduarda Víta, obviněného z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, v rozhodném znění.
Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti, jejíž obsah není třeba na tomto místě podrobně rekapitulovat, namítá, že označená motorová vozidla nemohla být předmětem trestněprávního zajištění, neboť nebyla v držbě ani ve vlastnictví osoby obviněné z trestného činu. Nadto stěžovatelka akcentuje nedostatek právní subjektivity na straně své organizační složky (označené v rámci původního zajišťovacího úkonu jako majitelky automobilů), a tedy nepřípustnost vydaného rozhodnutí o zajištění motorových vozidel. Stěžovatelka navíc zpochybňuje podezření orgánů činných v trestním řízení, že předmětná vozidla mohla být pořízena z prostředků pocházejících z trestné činnosti obviněného, neboť tento závěr není podepřen adekvátními důkazy.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Projednávaná ústavní stížnost je z hlediska svého obsahu obdobou návrhu téže stěžovatelky, o němž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 2839/13, resp. usnesením ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 176/14 tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud s ohledem na námitky vznesené v ústavní stížnosti, okolnosti případu a stavu trestního řízení nemá důvod se od dříve vyslovených závěrů v posuzované věci jakkoli odchýlit, pročež je možné na jejich odůvodnění v úplnosti odkázat a toliko pro připomenutí uvést následující skutečnosti.
Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v přípravném trestním řízení je ustálenou judikaturou považována zásadně za nepřípustnou, nebo přinejmenším za nežádoucí. Uplatnění nachází pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci. V tomto stádiu trestního řízení tedy Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, a to zejména z toho důvodu, že by (nepřípustně) předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. např. usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07).
Při posuzování ústavnosti dočasných zajišťovacích institutů upravených v ustanoveních §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, mimo jiné právě hospodářské kriminality. Vede nikoliv k odejmutí majetkových prostředků, ale toliko k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde zde o omezení vlastnického práva, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví předvídané čl. 11 odst. 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou (čl. 4 odst. 4 Listiny). Současně je třeba zdůraznit, že je možné opakovaně žádat o zrušení zajištění (srov. závěry zamítavého nálezu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2823/13), pročež není možné považovat - z materiálního hlediska - ústavní stížností napadená rozhodnutí za rozhodnutí konečná (ve smyslu naplnění principu subsidiarity přezkumu Ústavním soudem).
Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, anebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedený charakter, tedy nemusí být hodnověrný nade vší pochybnost, a není ani konečný; jinými slovy, může být dalším šetřením vyvrácen [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)].
Ve vztahu ke stěžovatelčině námitce, že obviněný nebyl v hmotněprávním smyslu držitelem ani vlastníkem předmětných automobilů, přitom postačí připomenout, že zajištění nelze bez dalšího vyloučit toliko poukazem na vlastnické právo stěžovatelky, jelikož není možno připustit, aby pachatelé trestné činnosti mohli nelegálně nabyté majetkové hodnoty učinit pro orgány veřejné moci nedosažitelnými jejich ukrytím v právnických osobách (viz již zmíněné usnesení sp. zn. I. ÚS 2839/13).
Toliko na okraj pak ještě Ústavní soud konstatuje, že pokud stěžovatelka s odkazem na ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny poukazuje na nemožnost používání zajištěných vozů při své podnikatelské činnosti, není z jí předestřené argumentace zcela zřejmé, k čemu přesně tato motorová vozidla (jmenovitě přinejmenším vůz FERRARI 458 Italia F 142) v rámci její podnikatelské činnosti slouží (a čím je tedy v důsledku jejich zajištění podstatně omezena ve svém podnikání). I tato skutečnost tak znatelně snižuje možnost, že by napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vskutku intenzivně zasáhla do základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud tedy v rámci omezeného přezkumu napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nezjistil žádné ústavněprávně relevantní pochybení, jež by odůvodňovalo jeho kasační zásah.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Odmítnut musel být z povahy věci i stěžovatelčin návrh na spojení jejích ústavních stížností, neboť o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2839/13 bylo v mezidobí rozhodnuto samostatným odmítavým usnesením (přičemž ke spojení nedošlo z důvodů tam uvedených).
Pro úplnost je namístě uvést, že - striktně vzato - by nebylo možné stěžovatelkou předloženou plnou moc považovat za zákonem vyžadovanou speciální plnou moc dle ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť byla vystavena dříve, než bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 403/01); jelikož však bylo zřejmé, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, nebyla stěžovatelka vyzývána k odstranění této formální vady podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu