ECLI:CZ:US:2015:2.US.369.15.1
sp. zn. II. ÚS 369/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Veroniky Vohlídalové, zastoupené Mgr. Jakubem Vepřkem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 17. 10. 2014, č. j. KZV 8/2014-59, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 9 To 462/2014, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího vlastnického práva, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl stížnost stěžovatelky, jíž brojila proti v záhlaví označenému usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě, kterým byla podle ustanovení §79d odst. 1 a odst. 8 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatelky ze dne 8. 10. 2014 o zrušení zajištění nemovitosti (rodinného domu č. p. X v k. ú. Velký Beranov) ve vlastnictví stěžovatelky (původně ve spoluvlastnictví s bývalým manželem stěžovatelky, R. Vohlídalem, nicméně po vypořádání společného jmění manželů v důsledku rozvodu manželství na základě rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 6. 2013, č. j. 3 C 116/2013-14, se stala jejím výlučným vlastníkem stěžovatelka s tím, že R. Vohlídal bude splácet hypoteční úvěr, poskytnutý Hypoteční bankou, a.s., za účelem pořízení, resp. rekonstrukce zajištěné nemovitosti), k němuž došlo na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina, Služba kriminální policie a vyšetřování ("SKPV"), Odbor hospodářské kriminality Jihlava, ze dne 10. 3. 2014, č. j. KRPJ-24619/TČ-2014-160081.
3. Předmětná usnesení orgánů činných v trestním řízení byla vydána v trestní věci jmenovaného R. Vohlídala, a to pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, zahájené k trestnímu oznámení Finančního analytického útvaru Ministerstva financí ze dne 7. 3. 2014 (č. j. MF-21454/2014/24-2402), dle něhož se měl podezřelý R. Vohlídal uvedené trestné činnosti dopustit tím, že jako zaměstnanec (bankéř individuálního bankovnictví) banky GE Money Bank zneužil jeden ze spořících účtů klienta banky, kdy bez jeho vědomí založil k tomuto účtu službu internetového bankovnictví, následně bez jeho vědomí z tohoto spořícího účtu provedl neoprávněný převod částky 15 mil. Kč na klientův běžný účet, které poté na základě zfalšovaných příkazů klienta k úhradám převedl v šesti transakcích po 2,5 mil. Kč na šest různých protiúčtů. Jedním z těchto účtů byl také jím vlastněný účet, ke kterému měla dispoziční oprávnění i stěžovatelka a z něhož následně dne 20. 1. 2014 byla provedena platba ve výši 1.827.666 Kč na jiný bankovní účet, kterou byl předčasně a pod penalizací splacen hypoteční úvěr manželů R. Vohlídala a stěžovatelky na pořízení, resp. rekonstrukci zajištěné nemovitosti, na základě čehož banka zažádala o výmaz zástavního práva k této nemovitosti. K zajištění předmětné nemovitosti podle ustanovení §79d odst. 1 trestního řádu tak došlo z toho důvodu, že je tu dáno "důvodné podezření, že uvedená nemovitost byla využita jako výnos z trestné činnosti, neboť v současné době již není zatížena zástavním právem. (...) Pojem výnos pak nelze chápat pouze striktně, že by došlo k nabytí nemovitosti, ale pojem výnos lze chápat tak, že se jedná o jakékoliv obohacení z páchané trestné činnosti" (str. 2-3 usnesení krajského státního zastupitelství).
4. Krajský soud v Brně v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení přisvědčil závěru krajského státního zastupitelství ohledně důvodnosti zajištění předmětné nemovitosti podle ustanovení §79d odst. 1 trestního řádu, neboť "z obsahu spisu vyplývá, že zástavní právo k ní zaniklo na základě podvodného jednání podezřelého R. Vohlídala, je zde dáno důvodné podezření, že uvedená nemovitost byla využita jako výnos z trestné činnosti." Krajský soud tak neshledal důvodnými námitky stěžovatelky, že k nabytí vlastnického práva k nemovitostem došlo dávno před tím, než mělo dojít ke spáchání předmětné trestné činnosti ze strany R. Vohlídala, přičemž část finančních prostředků na úhradu hypotečního úvěru již stěžovatelka měla splatit z vlastních prostředků, které nemohly pocházet z prošetřované trestné činnosti. Především pak namítala, že "vzhledem k tomu, že nemovitosti nebyly získány trestnou činností ani nebyly nabyty za prostředky získané trestnou činností, nelze je zajistit jen na základě toho, že byla z prostředků případné trestné činnosti uhrazena pohledávka banky zajištěná zástavním právem k předmětné nemovitosti, neboť to trestní řád neumožňuje." Proto stěžovatelka zdůrazňovala, že orgány činné v trestním řízení mohly zajistit peněžní prostředky u Hypoteční banky, a. s., která je měla vydat, neboť měly pocházet z trestné činnosti a úvěr tak nemohl být řádně splacen. Tomuto názoru krajský soud zčásti přisvědčil, když tento postup shledal za možný, nicméně značně komplikovaný, neúčelný a "došlo by jím k nepřiměřenému zásahu orgánů činných v trestním řízení do práv třetích osob, tj. Hypoteční banky. Došlo by totiž k situaci, kdy protiprávním jednáním obviněného Vohlídala by došlo nesprávně z podvodně získaných peněžních prostředků k úhradě dluhu vůči Hypoteční bance, následnému zrušení zástavního práva k předmětné nemovitosti, a to vše za situace, kdyby došlo zároveň k zajištění peněžních prostředků u Hypoteční banky, která by se tak ocitla v situaci, kdy její pohledávka vůči stěžovatelce, původně zajištěná zástavním právem, by formálně nezanikla, ale byla by uhrazena z prostředků pocházejících z trestné činnosti, které by orgány činné v trestním řízení zajišťovaly" (str. 2-3 usnesení).
5. V podstatě shodnou argumentaci a námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, v níž opětovně polemizuje s právními závěry orgánů činných v trestním řízení při hodnocení konkrétních skutečností odůvodňujících použití institutu zajištění předmětné nemovitosti podle ustanovení §79d trestního řádu, kterým prý došlo k nepřípustnému zásahu do jejího vlastnického práva k této nemovitosti. Stěžovatelka především zpochybňuje orgány činnými v trestním řízení konstatovanou spojitost mezi zajištěním předmětné nemovitosti a prošetřovanou trestnou činností jejího bývalého manžela, když namítá, že "z peněžních prostředků vytýkané trestné činnosti nedošlo k nabytí předmětných nemovitostí, nýbrž nanejvýš k tvrzenému uspokojení pohledávky Hypoteční banky, a tedy k zániku závazku." Stěžovatelka se tak dle svých slov ocitá v situaci, kdy "nemá žádný právní nástroj, který by jí umožnil vyhnout se stavu, že v rámci zabrání věci pozbude vlastnictví k nemovitostem majícím minimálně dvojnásobně vyšší hodnotu, než kolik činil uhrazený zůstatek hypotečního úvěru."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil krajský soud v řízení o stěžovatelkou podané stížnosti proti rozhodnutí krajského státního zastupitelství o její žádosti na zrušení zajištění předmětné nemovitosti. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.
8. Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tzn. že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013; či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat i kritérium přiměřenosti (proporcionality). Jedná se o omezení vlastnického práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které musí při zachování v zákoně specifikovaných podmínek být přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
10. Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě a Krajského soudu v Brně, jimiž rozhodovaly ve věci žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění předmětné nemovitosti podle ustanovení §79a trestního řádu, přičemž dospěl k závěru, že výše předestřené ústavní požadavky a kritéria byly i v nyní projednávaném případě dodrženy.
11. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížností napadená usnesení krajského soudu i krajského státního zastupitelství ve vztahu k žádosti stěžovatelky na zrušení zajištění předmětné nemovitosti, splňují ony ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jak krajské státní zastupitelství, tak i krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení shodně dospěly k názoru, že policejní orgán ve svém rozhodnutí o zajištění předmětné nemovitosti podle ustanovení §79d odst. 1 trestního řádu podrobně a srozumitelně zdůvodnil, s oporou v provedených vyšetřovacích úkonech (včetně důkazů poskytnutých příslušnými bankami), jaké konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že je tu dáno "důvodné podezření, že uvedená nemovitost byla využita jako výnos z trestné činnosti, neboť v současné době již není zatížena zástavním právem." Takto předestřené a důkazy podložené konkrétní skutečnosti proto krajské státní zastupitelství i krajský soud shledaly důvodnými pro další trvání zajištění předmětné nemovitosti, což dle Ústavního soudu také řádně a srozumitelně odůvodnily. Stejně tak se řádným a přezkoumatelným způsobem vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, předestřenými v její žádosti o zrušení zajištění předmětné nemovitosti, resp. stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí této žádosti, které jsou ostatně obsahem i nyní projednávané ústavní stížnosti, a jejich postup tak nelze dle Ústavního soudu považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním principům spravedlivého procesu, jež nacházejí mimo jiné odraz i v zásadách ovládajících trestní řízení.
12. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že orgány činné v trestním řízení "spojují nespojitelné", když "z peněžních prostředků vytýkané trestné činnosti nedošlo k nabytí předmětných nemovitostí, nýbrž nanejvýš k tvrzenému uspokojení pohledávky Hypoteční banky, a tedy k zániku závazku", a svým postupem jí tak dostaly do situace, kdy "pozbude vlastnictví k nemovitostem majícím minimálně dvojnásobně vyšší hodnotu, než kolik činil uhrazený zůstatek hypotečního úvěru, navíc nezaviněně." Předně je nezbytné zdůraznit, že v důsledku použití institutu zajištění nemovitosti ze strany orgánů činných v trestním řízení, došlo k dočasnému omezení možnosti stěžovatelky s ní disponovat a tedy k dočasnému omezení jejího vlastnického práva, nikoliv k úplnému zbavení vlastnického práva. V tomto směru se tak odlišuje od institutu ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, upravené v ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku. Ačkoliv je pochopitelné, že stěžovatelka vnímá toto omezení svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti jako jí nezaviněný následek jednání někoho jiného, jedním z charakteristických rysů majetkových zajišťovacích institutů je, že se ukládají ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto podstatný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s názorem orgánů činných v trestním řízení, že "pojem výnos nelze chápat pouze striktně, že by došlo k nabytí nemovitosti, ale jedná se o jakékoliv obohacení z páchané trestné činnosti." Podstatný je proto vliv prošetřované trestné činnosti na samotnou zajišťovanou majetkovou hodnotu a její případné zhodnocení v důsledku spáchání této trestné činnosti. Z tohoto hlediska je třeba odmítnout jako zcela liché tvrzení stěžovatelky, že "zánikem zástavního práva nedošlo ke zhodnocení předmětné nemovitosti." Naopak, omezení dispozice s nemovitostí, u níž v důsledku prošetřované trestné činnosti došlo ke splacení hypotečního úvěru, poskytnutého příslušnou bankou na její pořízení, a tedy k zániku této pohledávky a výmazu zástavního práva v katastru nemovitostí, se obecně jeví jako racionální a do jisté míry žádoucí, neboť neexistence zástavního práva váznoucího na dané nemovitosti při jejím případném prodeji v praxi realitního trhu její hodnotu nepochybně zvyšuje, ať již přímo odrazem na její prodejní ceně, anebo alespoň usnadněním případného prodeje (ve smyslu zvýšení počtu případných zájemců o koupi) nemovitosti, která není nijak zatížena právy třetích subjektů. Pokud by nedošlo ke spáchání trestné činnosti, uvedené skutečnosti by v tak krátkém časovém horizontu (okamžitě) nenastaly, jak ostatně sama naznačuje stěžovatelka, která i do budoucna plánuje předmětný hypoteční úvěr postupně splácet sama ze svých vlastních finančních prostředků.
13. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě a Krajského soudu v Brně vybočila z ústavněprávního rámce a jejich postupu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu