ECLI:CZ:US:2015:2.US.3704.14.1
sp. zn. II. ÚS 3704/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Viléma Baráka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti postupu Úřadu Městské části Brno - střed, odboru obchodu, dopravy a služeb, se sídlem Dominikánská 2, Brno, a Magistrátu města Brna, odboru dopravy, se sídlem Kounicova 67, Brno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2014 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal Úřadu Městské části Brno - střed, odbor obchodu, dopravy a služeb (dále jen "správní orgán prvního stupně"), pokračovat v porušování základních práv stěžovatele spočívajícího v nepřihlédnutí k podání - návrhu na zahájení řízení ze dne 4. 9. 2014, a přikázal mu obnovit předešlý stav tím, že bude pokračovat v řízení na základě podaného návrhu. Stěžovatel se domnívá, že mu uvedeným postupem správního orgánu prvního stupně byla odňata možnost jednat před správním orgánem, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývají následující skutečnosti. Dne 4. 9. 2014 podal stěžovatel podnět na zahájení řízení ve věci odstranění nádob na domovní odpad, odpadových nádob a plechové bedny nacházejících se na podélných chodnících, resp. parkovišti na ulici Botanická. Sdělením správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 9. 2014, č. j. 140080311/REIP/STA/001, sp. zn. STA011400242, bylo stěžovateli oznámeno, že ve smyslu §42 správního řádu nebyly shledány důvody k zahájení řízení z moci úřední, a že věc nebyla postoupena Magistrátu města Brna, odboru dopravy jako příslušnému silničnímu správnímu úřadu. Správní orgán prvního stupně stěžovateli sdělil, že tento svůj závěr opírá o metodické stanovisko Magistrátu města Brna, odboru dopravy ze dne 7. 1. 2014, č. j. MMB/001085/2014. Ke stížnosti stěžovatele a návrhu na odstranění nečinnosti správního orgánu prvního stupně bylo Magistrátem města Brna, odborem dopravy po prošetření věci přípisem ze dne 5. 10. 2014, č. j. MMB/0398495/2014, stěžovateli sděleno, že správní orgán prvního stupně není nečinný, neboť správní delikty, na které stěžovatel poukazuje, spáchány nebyly, a nebyly tedy dány důvody pro zahájení správního řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že bylo-li v jeho věci dle §44 odst. 1 správního řádu řízení zahájeno podáním žádosti a nedošlo k vydání usnesení o zastavení řízení, mělo ve smyslu §47 tohoto zákona, podle kterého o zahájení řízení je správní orgán povinen uvědomit bez zbytečného odkladu všechny jemu známé účastníky, řízení pokračovat. Pokud se tak nestalo, došlo k pochybení správního orgánu prvního stupně, stejně tak jako nadřízeného správního orgánu.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem Ústavním soudu.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
6. Dle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
7. Zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva nebo svobody může mít nejrůznější formu či podobu. Zpravidla se jedná o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. akt individuální aplikace práva, který již nelze napadnout žádnými řádnými opravnými prostředky a který v právní sféře jeho adresáta již vyvolává zamýšlené účinky. Střet s ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou může být způsoben také jakýmkoliv "jiným zásahem orgánu veřejné moci" než pravomocným rozhodnutím. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (viz nález III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 N 78/4 SbNU). Tato podmínka tedy není splněna tam, kde se poškozenému nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky, po 1. lednu 2003 zejména žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s., či žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s.
8. V předmětné věci byl ústavní stížností napaden postup správního orgánu prvního stupně spočívající v nepokračování zákonným způsobem v řízení zahájeném na základě stěžovatelova podání ze dne 4. 9. 2014, a také jednání nadřízeného správního orgánu, který postup správního orgánu prvního stupně aproboval.
9. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Dle §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
11. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých tvrzených práv, jež mu v předmětném řízení poskytuje soudní řád správní, když nepodal žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s., který stanoví, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], když neshledal důvod k postupu dle ustanovení §75 odst. 2 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. ledna 2015
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj