ECLI:CZ:US:2015:2.US.3728.14.1
sp. zn. II. ÚS 3728/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Ivanou Jirkovou, advokátkou se sídlem Xaveriova 86, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2014, č. j. 8 To 115/2014-216, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 936/2014, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou dne 26. 11. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů (poznámka Ústavního soudu: stěžovatel v petitu sice výslovně neoznačuje i citované usnesení Nejvyššího soudu, nicméně v odůvodnění stížnosti je zpochybňuje a rovněž jeho stejnopis přiložil k návrhu, takže Ústavní soud vycházel z předpokladu, že požaduje též jeho zrušení).
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 2. 2014, č. j. 11 T 181/2013-186, shledal stěžovatele vinným přečiny výtržnictví dle ustanovení §358 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), poškození cizí věci podle ustanovení §228 odst. 1 trestního zákoníku a ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let. Těchto přečinů se stěžovatel dopustil dne 22. 6. 2013 v blíže specifikovaném baru v Brně, kde verbálně napadal obsluhu, která ho odmítla z důvodu podnapilosti obsloužit, a protože odmítl zaplatit útratu, zamkla vstupní dveře, které stěžovatel prokopl a poté napadl několik hostů restaurace, kteří se ho snažili uklidnit. Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl již dříve trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 9 T 56/2010, uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví a byl mu za to uložen peněžitý trest ve výši 10 tis. Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku městského soudu a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením.
3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a zásady nezávislosti a nestrannosti soudců podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Důvodnost svého návrhu spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nepřihlédly ke všem prokázaným skutečnostem, neprovedly všechny relevantní důkazy a naopak vycházely z křivých obvinění některých svědků. Ačkoliv byla předmětná trestná činnost zachycena na kamerový záznam, nebyl tento záznam jako celek proveden jako důkaz a soud I. stupně jako důkaz přehrál pouze část, na které nebylo zaznamenáno napadení stěžovatele. Nastala tak situace, kdy v průběhu dokazování došlo k hrubým pochybením a stěžovatel byl odsouzen, ačkoliv nemohl být bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav, že se trestného činu dopustil. Ve skutečnosti byl totiž napaden stěžovatel, a to několika osobami najednou. Soudy proto rozhodovaly podjatě, což se projevilo zejména tím, že se prvotní kamerové záznamy ztratily ze spisu a další nebyly vůbec zajištěny. Stěžovatel dále tvrdí, že některé svědecké výpovědi se navzájem podstatně odlišují. Svědkyně N. vypovídá účelově, aby chránila svého přítele, a nebylo rovněž prokázáno, že by stěžovatel V. K. ublížil úmyslně.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a v tomto směru dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), porovnal jej s obsahem vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
6. Ústavní soud rovněž připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, a to ani tehdy, kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadeného rozhodnutí.
7. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá existenci právě takových extrémních pochybení, která by kasaci napadených rozhodnutí měla odůvodňovat. Ústavní soud však žádné takové vady v nyní projednávané věci neshledal, přičemž dospěl k závěru, že všechny stěžovatelem uplatněné námitky jsou pouhým opakováním jeho argumentace z řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti a ve skutečnosti se tak snaží toliko o přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy, což je však role, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
8. Pokud totiž stěžovatel nyní tvrdí, že soudy neprovedly všechny relevantní důkazy a zejména vytýká nedostatečné provedení záznamu z kamerového systému, je třeba uvést, že podle protokolu o hlavním líčení před Městským soudem v Brně ze dne 20. 2. 2014 (č. l. 180) stěžovatel a ani jeho obhájkyně neměli k přehranému záznamu bezpečnostních kamer žádné vyjádření a k dotazu soudu výslovně sdělili, že nemají žádné návrhy na doplnění dokazování. Rovněž v podaném písemném odvolání ze dne 20. 3. 2014 (č. l. 210) nejsou obsaženy žádné důkazní návrhy. Obecné soudy se proto ve vztahu ke kamerovému záznamu nemohly dopustit pochybení, které jim stěžovatel vytýká, neboť žádné důkazní návrhy v průběhu řízení neuplatnil. Pouze při veřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2014 u Krajského soudu v Brně stěžovatel navrhl provedení důkazu CD záznamem ze zdravotní služby, z něhož mělo plynout, že záchrannou službu přivolala policie (č. l. 213). K tomu však odvolací soud uvedl, že tento důkazní návrh je bezpředmětný, neboť není podstatné, kdo záchrannou službu zavolal jako první, což je zcela logické a pochopitelné. V daném případě tak nedošlo k situaci, označované jako tzv. opomenutý důkaz, neboť odvolací soud dostatečně vyložil, proč tento navržený důkaz není třeba provést.
9. Ohledně další argumentace stěžovatele (polemika s výpověďmi některých svědků, zpochybnění věrohodnosti některých z nich), Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané postavení pouze odkazuje na odůvodnění rozsudků soudů I. i II. stupně. Oba tyto soudy se totiž s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti v dostatečné míře vypořádávají a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat logické a srozumitelné skutkové závěry obecných soudů, neboť v nich žádný zásadní rozpor neshledal. Obecné soudy své závěry opřely o logický řetězec důkazů a skutečnost, že stěžovatel by provedené důkazy hodnotil jinak, není z hlediska ústavního práva rozhodující, tím méně to může představovat porušení práva na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud se zabýval též otázkou, zda postupem a rozhodnutím soudů nedošlo k porušení zásady presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny). Ústavní soud již dříve judikoval, že pokud lze na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Zároveň však také uvedl, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Tak se také stalo v projednávané věci. Pokud totiž obecné soudy na základě výsledků provedeného dokazování dospěly k závěru, že skutkový popis děje učiněný stěžovatelem (tvrdil, že měl obavy o svůj život a proto prokopl dveře baru) je nevěrohodný, není dán žádný rozumný důvod, pro který by Ústavní soud měl - s ohledem na svoji shora popsanou funkci -tento závěr jakkoliv zpochybňovat či jinak relativizovat.
12. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v postupu obecných soudů neshledal zásah do jeho základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu