ECLI:CZ:US:2015:2.US.3738.14.1
sp. zn. II. ÚS 3738/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hrona, zastoupeného JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8 Mgr. Michala Rudého ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 76 EX 39/03-412, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2014 č. j. 20 Co 24/2014-482 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2014 č. j. 30 Cdo 3339/2014-497, za účasti 1) soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8 Mgr. Michala Rudého, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. listopadu 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (výše uvedená usnesení Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu nejsou v petitu správně označena), a to pro porušení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2014 č. j. 20 Co 244/2014-482 potvrdil usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8 Mgr. Michala Rudého ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 76 EX 39/03-412, kterým soudní exekutor udělil příklep vydražiteli na nemovitostech specifikovaných v předmětném usnesení. Usnesení Krajského soudu v Praze napadl povinný (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. září 2014 č. j. 30 Cdo 3339/2014-497 dovolání povinného odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudní exekutor i soud odvolací porušily příslušná ustanovení §267 a §336k odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a ust. §54 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve spojení s §266 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že byla podána vylučovací žaloba, kterou se zástavní věřitel domáhal vyloučení zástavy z exekuce, měl soudní exekutor vyčkat rozhodnutí o vylučovací žalobě, tento však dražbu provedl a odvolací soud, který pochybení sice konstatoval, usnesení exekutora potvrdil.
Stěžovatel dále tvrdí, že soudní exekutor i Krajský soud v Praze porušili zásadu spravedlivého procesu a proto jejich rozhodnutí jsou protiústavní ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Odvolací soud měl vycházet ze skutkového stavu v době vydání usnesení o příklepu, a pokud toto rozhodnutí bylo nezákonné, měl ho odvolací soud zrušit. Odvolací soud posuzoval rozhodnutí, které bylo vydáno za situace, kdy exekutor byl povinen dražební jednání odročit. V tomto smyslu exekutor porušil zákon a takové rozhodnutí nelze dodatečně považovat za rozhodnutí vydané v souladu se zákonem.
Stěžovatel vzhledem k závěrům odvolacího soudu podal ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu. Jeho dovolání bylo odmítnuto s tím, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 a 241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel připouští, že v jeho dovolání je uvedeno, že dovolání je podáno z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a mělo zde být uvedeno z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z obsahu věty je však zcela zřejmé, že šlo pouze o chybu v psaní, jelikož stěžovatel uvádí, že důvod dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Stěžovatel je toho názoru, že ani Nejvyšší soud se veškerými okolnostmi případu řádně nezabýval a důkladně věc nezkoumal. Rozhodnutí odvolacího soudu podle stěžovatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož zjevně nesprávné rozhodnutí nelze po odpadnutí důvodu dodatečně zhojit a rozhodnout, že nezákonné rozhodnutí je nyní rozhodnutím zákonným.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud v souzené věci dovodil, že povinný jako dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. Protože dovolání má vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly odstraněny v průběhu trvání lhůty k dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. (§243f odst. 3 o. s. ř.) odmítl. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud posoudil dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Pokud jde o námitku stěžovatele vztahující se k předchozímu řízení, že soudní exekutor měl vyčkat rozhodnutí o vylučovací žalobě, k této námitce Krajský soud v Praze uvedl, že dospěl-li soudní exekutor k závěru, že vylučovací žaloba je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, a proto dražbu provedl, je jeho závěr nesprávný. Zástavní věřitel se může domáhat vyloučení zástavy z exekuce. Předpokladem úspěšnosti takové žaloby však je, že v řízení o vylučovací žalobě bude prokázáno, že předpokládaný čistý výtěžek zpeněžení zástavy nepřevýší zajištěnou pohledávku tohoto zástavního věřitele a že tento zástavní věřitel bude ze zástavy uspokojen. Tuto otázku může řešit pouze soud projednávající žalobu na vyloučení věci z exekuce. Soudní exekutor tedy měl vyčkat rozhodnutí o podané vylučovací žalobě. V době rozhodování odvolacího soudu bylo řízení o vylučovací žalobě zastaveno, neboť žalobce vzal žalobu zpět. Je-li žaloba vzata zpět, hledí se na takové řízení, jako by žaloba nebyla podána a takové řízení neproběhlo. Z tohoto důvodu odvolací soud k nesprávnému postupu soudního exekutora při provádění dražby nepřihlížel. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudního exekutora či jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu