ECLI:CZ:US:2015:2.US.3755.14.1
sp. zn. II. ÚS 3755/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem, se sídlem Zemkova 1538/20, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 19/2014-5973 ze dne 5. 6. 2014, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 61 T 7/2013-5030 ze dne 26. 11. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 11. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterými měla být porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 6 odst. 1, 3 písm. b), c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce, stěžovatele a poškozené České pojišťovny, a. s., částečně zrušen napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo ohledně stěžovatele nově rozhodnuto tak, že se stěžovatel uznává vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle §70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo též rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Z obsahu ústavní stížnosti se mimo jiné podává, že stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, přičemž ústavní stížnost podal z procesní opatrnosti kvůli vadám v procesu dokazování a skutkovým vadám. Ústavní soud ověřil dotazem u Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, že o podaném dovolání nebylo doposud rozhodnuto.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, ale i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až v případě, že náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je povinností všech orgánů veřejné moci a zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
Otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s podáním dovolání se Ústavní soud zabýval ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (publ. pod č. 40/2014 Sb.), v němž mj. konstatoval, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné .... ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu."
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, kdy by dovolací soud rozhodl, že některá z dovolacích námitek či dovolání jako celek nejsou přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, která předcházela vydání rozhodnutí v dovolacím řízení, odmítnout pro opožděnost (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 843/14 ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1453/14 ze dne 25. 4. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak vyplývá z výše uvedeného, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tak za dané situace předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdí.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2015
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj