ECLI:CZ:US:2015:2.US.3778.13.1
sp. zn. II. ÚS 3778/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. W., zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 11, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 1 T 83/2012, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 4 To 200/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 8 Tdo 848/2013, za účasti Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 4 To 200/2013 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 4 To 200/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 8 Tdo 848/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že jako pronajímatel nebytového prostoru při sporu s nájemci o zaplacení nájemného zadržel u sebe jejich movité věci, ač tyto se podle dohody o narovnání zavázal vydat, a tyto věci neoprávněně odepíral předat a záměrně si je trvale ponechal pro sebe, přičemž jednu z nich (gastronomický nerezový pracovní stůl) dne 5. 8. 2011 prodal, čímž poškozeným způsobil škodu ve výši nejméně 402.000 Kč, přičemž další část věcí byla obžalovanému odňata až při nařízené domovní prohlídce policejním orgánem dne 9. 4. 2013.
Stěžovatel namítá, že jeho jednání bylo kriminalizováno, ač mělo být posouzeno jako spor sobě rovných subjektů ze závazkového vztahu, u kterého mělo proběhnout leda řízení občanskoprávní k případné žalobě podané jednou ze stran. Poškozeným se přitom cítí být spíše on, když nájemci, původem z Albánie, vůči němu rovněž používali prostředky, které nelze považovat za akceptovatelné, avšak i když na ně podával oznámení na policii, nedostalo se mu ochrany. Navíc se ukazuje, že pan Milan Bělohlávek, který mu vedl účetní agendu, mu ve skutečnosti zpronevěřoval peníze, a stěžovatel má podezření, že mohl jednat v zájmu nájemců, kdy zejména to byl pan Bělohlávek, který byl iniciativní, pokud jde o problematický prodej gastronomického nerezového pracovního stolu, a že tento prodej tedy vlastně mohl být provokací vůči stěžovateli. Pochybnosti má stěžovatel i o správnosti stanovení hodnoty dotčených věcí s ohledem na to, že byly dělány na míru konkrétním prostorám a jinde je bude využít obtížné.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
K otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio ve vztahu k občanskoprávní rovině věci Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva (srovnej například nálezy sp. zn. IV. ÚS 438/2000, IV. ÚS 564/2000, IV. ÚS 469/02, I. ÚS 69/06 a I. ÚS 3113/13). Trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Nicméně posouzení věci z těchto hledisek je opět v prvé řadě na obecných soudech. Ty se mu přitom nevyhnuly, nýbrž naopak konkrétně odůvodnily, proč postup, který stěžovatel vůči oběma poškozeným zvolil, již přesáhl běžné občanskoprávní jednání aprobované soukromoprávními normami, kdy poukázaly zejména na to, že nerespektoval dohodu o narovnání, kterou uzavřel s oběma poškozenými a naopak jednal, jako by si chtěl věci trvale ponechat pro sebe a dokonce jednu z nich (gastronomický nerezový pracovní stůl) prodal. Bez zajímavosti v těchto souvislostech také není, že stěžovatel ani nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, kdy zadržované věci i po výzvě učiněné u hlavního líčení odmítal dobrovolně vydat nejen poškozeným, ale i soudu či policejnímu orgánu a musela být u něj nařízena domovní prohlídka.
Pokud stěžovatel uvádí, že poškození vůči němu také užívali nějaké (v ústavní stížnosti blíže nespecifikované) neakceptovatelné prostředky, že prodej stolu byl především věcí pana Bělohlávka, a že hodnota dotčených věcí by měla být stanovena níže, jedná se z jeho strany o předkládání skutkových tvrzení, respektive o polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Jde tedy o argumentaci, kterou Ústavní soud nemůže v řízení o ústavní stížnosti reflektovat, neboť není v zásadě jeho úlohou provádět vlastní dokazování, či nahrazovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy hodnocením vlastním, nedošlo-li v řízení před těmito soudy k porušení ústavních procesních práv zaručených zejména v hlavě páté Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu