ECLI:CZ:US:2015:2.US.3804.14.1
sp. zn. II. ÚS 3804/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Kabuďové, zastoupené JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem se sídlem Nádražní 2775/145, Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014, č. j. 9 Co 471/2014-110, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 2. 12. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelky (povinné) ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil jako věcně správné ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 120/2011 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 6. 2014, č. j. 26 EXE 4382/2013-88, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit oprávněnému (P. Šebestovi) na nákladech řízení částku 28.314 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce oprávněného. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že exekuce na zaplacení částky 696.500 Kč (coby dlužné částky stěžovatelky za úhradu spoluvlastnického podílu na nemovitosti oprávněného) byla usnesením téhož soudu ze dne 7. 10. 2013, č. j. 26 EXE 4382/2013-38, zastavena, a zároveň bylo rozhodnuto též o stanovení povinnosti stěžovatelky zaplatit oprávněnému náklady řízení do 3 dnů od právní moci usnesení, jímž bude samostatně určena jejich výše. Uvedené usnesení okresního soudu bylo následně k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2014, č. j. 9 Co 877/2013-62. Výše předmětných nákladů řízení pak byla stanovena podle vyčíslení provedeného oprávněným, a to jako odměna za 4 úkony právní služby po 5.550 Kč podle ustanovení §7 a §11 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v tehdy platném znění, a za 4 paušální náhrady v souhrnné výši 1.200 Kč dle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za úkony právní služby v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu exekučního návrhu, sepisu návrhu na zastavení exekuce, sepisu vyjádření k návrhu na zastavení exekuce a 2x účasti u jednání soudu, to vše pak zvýšeno o 21 % DPH.
3. Krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení zdůraznil, že odvolací námitky stěžovatelky směřující proti samotné povinnosti k náhradě nákladů řízení oprávněnému a uplatněné nyní v souvislosti s napadením výroku o určení výše těchto nákladů řízení jsou již "zcela irelevantní", a to s ohledem na skutečnost, že o samotné povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení bylo již pravomocně rozhodnuto výše citovanými rozhodnutími a "odvolací soud je jimi v rámci svého rozhodování o nyní podaném odvolání vázán." Proto se podrobněji zabýval pouze námitkami stěžovatelky vůči samotnému způsobu určení výše těchto nákladů ze strany okresního soudu, přičemž konstatoval, že "okresním soudem určená výše nákladů řízení na straně oprávněného v částce 28.314 Kč tak vskutku plně odpovídá obsahu spisu", a to včetně zohlednění skutečnosti, že okresní soud v odůvodnění mezi úkony právní služby mylně zahrnul i 2x účast u jednání soudu, "která se však ve věci nekonala" (str. 3 usnesení krajského soudu).
4. Stěžovatelka v uvedených řízeních před obecnými soudy setrvale namítala, že náhrada nákladů řízení oprávněnému nepřísluší, neboť oprávněný podal návrh na zastavení exekuce opožděně (21 dnů po zaplacení dlužné částky stěžovatelkou). Pokud by tak učinil dříve, zabránil by prý celému řetězci dalších úkonů, jejichž úhrada byla oprávněnému přiznána. Nadto zpochybňovala samotnou důvodnost exekučního řízení, neboť dle jejího názoru to byl oprávněný, kdo svým jednáním (v rozporu s dobrými mravy i se zákonem) zavinil zabavení majetku stěžovatelky.
5. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, v níž obsáhle rekapituluje dosavadní průběh exekučního řízení proti ní vedeného a okolnosti mu předcházející, přičemž ve stručnosti namítá, že rozhodnutím krajského soudu došlo i k porušení jejího práva na spravedlivý proces, nicméně tuto námitku nijak blíže nerozvádí.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní dimenzi, předkládala v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka se sice domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o určení výše náhrady nákladů v rámci exekučního řízení proti ní vedeného, z obsahu předestřených námitek je ovšem zcela zřejmé, že jimi i nadále zpochybňuje především právní závěry obecných soudů, obsažených v pravomocných rozhodnutích, jimiž bylo již dříve zastaveno exekuční řízení a byla stanovena samotná povinnost stěžovatelky k náhradě nákladů řízení, o jejíž výši bylo následně rozhodováno samostatně. Jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti tak představuje toliko další pokračování snahy stěžovatelky zvrátit tento pro ni nepříznivý výsledek řízení, ačkoliv k jejich uplatnění již měla dostatečný procesní prostor a k dispozici efektivní procesní prostředky (odvolání), prostřednictvím nichž se mohla domáhat včasné nápravy, čehož také ostatně využila.
8. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu proto Ústavní soud konstatuje, že je nelze označit za svévolné či nepředvídatelné a neshledal v něm porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jak tvrdila v ústavní stížnosti, neboť krajský soud se řádně vypořádal se všemi relevantními odvolacími námitkami stěžovatelky. Ze skutečnosti, že se krajský soud a předtím ani okresní soud neztotožnily s námitkami stěžovatelky, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu