ECLI:CZ:US:2015:2.US.3842.14.1
sp. zn. II. ÚS 3842/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Pavla Černoty, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 6 As 214/2014-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 11. 2014, podanou k poštovní přepravě dne 5. 12. 2014, se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý soudní přezkum a práva na právní pomoc domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014 č. j. 9 A 32/2013-53 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dříve, než se může Ústavní soud zabývat věcným přezkumem stěžovaného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však právně zastoupen nebyl.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Z elektronické databáze ústavních stížností však bylo zjištěno, že stěžovatel se obrací na Ústavní soud opakovaně (řádově ve stovkách případů), přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v projednávaném případě.
Za dané situace i v tomto řízení Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2015
Milada Tomková, v. r.
soudkyně zpravodajka