ECLI:CZ:US:2015:2.US.3865.14.1
sp. zn. II. ÚS 3865/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Burdy, zastoupeného Mgr. Martinem Bendíkem, advokátem, advokátní kancelář Wilson & Partners s. r. o., se sídlem Revoluční 655/1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2014, č. j. 26 Cdo 2869/2014-228, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. října 2014, č. j. 15 C 249/2008-231, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 249/2008, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2014, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2014, č. j. 26 Cdo 2869/2014-228 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo v právní věci stěžovatele jakožto žalobce, proti žalované Evě Holzknechtové, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 15 C 249/2008, o dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2013, č. j. 36 Co 75/2013-190, rozhodnuto tak, že dovolací řízení se zastavuje podle ustanovení §243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), když stěžovatel vzal své dovolání zpět. Rovněž napadl usnesení obvodního soudu ze dne 30. října 2014, č. j. 15 C 249/2008-231 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), jímž bylo řízení ve věci sp. zn. 15 C 249/2008 zastaveno podle §96 o. s. ř., neboť stěžovatel jakožto žalobce vzal žalobu v plném rozsahu zpět, a bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 44.240 Kč, a že státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Taktéž brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu obvodního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 15 C 249/2008, který měl spočívat v průtazích v řízení a v odepření práva na právní pomoc.
Jak stěžovatel uvádí, jako žalobce vedl řízení, kterým se vůči žalované (bývalé manželce) domáhal uložení povinnosti zpřístupnit (v žalobě blíže označený) byt, který dříve se žalovanou společně užívali, zajistit náhradní byt a náhrady újmy. V tomto řízení mu byl původně obvodním soudem ustanoven zástupce z řad advokátů, avšak dne 15. července 2013 obvodní soud usnesením č. j. 15 C 249/2008-178 dříve ustanoveného advokáta (který ukončil advokátní praxi) zastupování stěžovatele zprostil, odejmul stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl žádost stěžovatele o ustanovení nového zástupce z řad advokátů. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal odvolání, nicméně městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 4. listopadu 2013, č. j. 36 Co 75/2013-190. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dne 23. prosince 2013 dovolání k Nejvyššímu soudu. Vzhledem k povinnému zastoupení advokátem (a též povinnosti sepsání dovolání advokátem) stěžovatel zároveň požádal o přidělení advokáta k zastoupení v dovolacím řízení. Tuto žádost však obvodní soud opět zamítl, a to usnesením ze dne 14. února 2014, č. j. 15 C 249/2008-209. I proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání k městskému soudu. Stěžovatel tvrdí, že právní zastoupení pro něj bylo nezbytné, kdy jednak nesouhlasí se skutkovými závěry obvodního soudu a městského soudu pokud jde o jeho materiální zázemí, jednak tvrdí, že má psychické obtíže, kdy jeho maladaptace už omezuje jeho svéprávnost.
Následně se stěžovatel rozhodl vzít podanou žalobu i podané opravné prostředky, včetně výše popsaného dovolání k Nejvyššímu soudu a odvolání k městskému soudu, zpět. V ústavní stížnosti však prohlašuje, že tak učinil ve stavu psychického vyčerpání, přičemž neměl právního zástupce, bez kterého nebyl z důvodu neznalosti a z důvodu psychického stavu omezujícího jeho procesní způsobilost schopen kvalifikovaného postupu. Dle stěžovatele soudy neměly jeho zpětvzetí akceptovat, nýbrž měly z moci úřední zahájit řízení o omezení stěžovatelovy svéprávnosti a podle §29 o. s. ř. mu ustanovit opatrovníka.
Kromě toho stěžovatel namítá, že v jeho věci docházelo k průtahům, když žalobu podal již 15. 2. 2008.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a obvodního soudu zrušil. Dále navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem obvodního soudu a městského soudu byla uvedená práva porušena, a pokračování v jejich porušování jim zakázal.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, resp. nahrazovat.
Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je především jeho nesouhlas s tím, že po rozhodnutí obvodního soudu ze dne 15. července 2013, č. j. 15 C 249/2008-178, již neměl ustanoveného právního zástupce. V tomto směru však stěžovatel nevyčerpal příslušné opravné prostředky, když za jejich řádné vyčerpání bezpochyby nelze považovat situaci, kdy podaný prostředek je vzat zpět dříve, než je o něm rozhodnuto.
Na právě uvedeném závěru nemůže nic změnit ani fakt, že stěžovatel zpochybňuje akceptaci jím podaných zpětvzetí obecnými soudy, kdy namítá svůj špatný psychický stav. Není totiž zjevně úlohou Ústavního soudu, aby prováděl po skutkové stránce zjišťování duševního stavu a způsobilosti stěžovatele. V tomto směru je nutno jej opět odkázat na nutnost vyčerpání jiných prostředků, konkrétně pak na žalobu pro zmatečnost, kdy důvodem k podání žaloby pro zmatečnost může být mimo jiné právě to, že "účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen" (§229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Ani tento prostředek však stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal.
Rovněž zbylou částí stěžovatelem vznesené argumentace se Ústavní soud nemůže zabývat pro její nepřípustnost. K výhradám týkajícím se průtahů v řízení je totiž třeba uvést, že je nutno rozlišovat dvě situace:
V prvém případě, kdy se ústavně právní ochrany domáhá účastník řízení, které dosud nebylo ukončeno, Ústavní soud, shledá-li ústavní stížnost důvodnou, zakáže orgánu veřejné moci, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
V případě druhém, kdy je již řízení před orgánem veřejné moci skončeno pravomocným rozhodnutím, však musí být ústavní stížnost hodnocena jako nepřípustná. Důvodem nepřípustnosti je v tomto případě ta skutečnost, že nabytím účinnosti novely zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), provedené zákonem č. 160/2006 Sb., bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž právním předpisem byla do zákona č. 82/1998 Sb. vnesena možnost nárokovat v případech neodůvodněných průtahů v řízení kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném právním řízení jsou tedy prostředky, které přinesl shora citovaný zákon. Pokud by Ústavní soud ještě předtím, než by v eventuálním řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným neodůvodněným průtahům došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku, uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu nebo v řízení soudním (shodně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3049/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Radovan Suchánek v. r.
soudce zpravodaj