ECLI:CZ:US:2015:2.US.3880.14.1
sp. zn. II. ÚS 3880/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AVE CZ odpadové hospodářství s. r. o., se sídlem Pražská 1321/38a, Praha, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 10. 2014, č. j. 42 C 69/2014-54, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným rozsudkem jednak částečně vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž se (po částečném zpětvzetí) domáhala po žalované společnosti STRAKA a STRAKA, spol. s r. o., zaplacení částky 9.919,44 Kč s příslušenstvím (z titulu neuhrazených faktur za provedené služby - zneškodnění a doprava odpadu), když uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 5.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve výroku II. rozsudku nicméně okresní soud žalobu stěžovatelky do výše 4.919,44 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl; dále pak rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Okresní soud ve svém zamítavém stanovisku vycházel ze skutkových zjištění, kdy žalovaná na bankovní účet stěžovatelky (pod specifickými variabilními symboly) prováděla postupné částečné úhrady dluhu na jistinu, a proto stěžovatelce, která žalobou požadované částky opírala o zápočet pohledávek (jistina a úroky z prodlení) vůči žalované, nebylo možné tyto požadované částky přiznat, neboť žalovaná ničeho nedlužila a nebyla ani v prodlení, s výjimkou zbývajícího dluhu z částky 12.676 Kč, z něhož zaplatila ke dni 28. 11. 2013 pouze částku 7.676 Kč . Na jistině jí tedy zbývalo uhradit částku 5.000 Kč, která byla rozsudkem okresního soudu také stěžovatelce přiznána. Okresní soud proto konstatoval, že "sporným okamžikem v řízení byla pouze otázka, zda (stěžovatelka) mohla provést započtení těchto plateb nejprve na příslušenství ve smyslu ust. §330 odst. 2 obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jak také učinila, či zda žalovaná tímto svým plněním přes bankovní účet dostatečně určila, jaký svůj dluh plní a zda plní na jistinu či na příslušenství tohoto dluhu." S odkazem na názor v komentáři k obchodnímu zákoníku (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, 13. vyd., Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1000) pak okresní soud dospěl k závěru, že "u peněžitých závazků, které jsou placeny bezhotovostním způsobem prostřednictvím banky, je v praxi určeno, na který závazek se platí, neboť určení vyplývá z označení účelu platby variabilním číslem odkazujícím na příslušný účetní doklad. Pokud tedy bylo u jednotlivých úhrad uvedeno jako variabilní symbol číslo výše opsaných dvou faktur a z obsahu těchto faktur je jednoznačně zřejmé, že těmito byla fakturována jistina a žádná ze zmíněných faktur se ani nezmiňuje o jakémkoliv příslušenství dluhu, má soud za to, že žalovaná jako dlužník označením čísla faktury jako variabilního symbolu dostatečně jasně určila, na co dané plnění poukazuje, a pokud (stěžovatelka) provedla zápočet těchto plnění i na příslušenství, učinila tak nesprávně" (str. 5 rozsudku).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedeným právním závěrem okresního soudu nesouhlasí a zpochybňuje jím použitý výklad předmětného ustanovení §330 obchodního zákoníku, když je toho názoru, že "označení závazku variabilním symbolem je naprosto nedostačující pro určení, zda záměrem dlužníka je hradit na jistinu nebo příslušenství pohledávky." Proto je třeba dle stěžovatelky vzít v potaz "zásadní rozdíl mezi označením závazku samotného, který se skládá z jistiny a příslušenství, a označením, zda u konkrétního závazku je hrazeno na jistinu nebo příslušenství. Uvedením variabilního symbolu dojde pouze k označení závazku a nikoliv k určení, že má být započteno na jistinu závazku." Stěžovatelka tak setrvává na stanovisku, že v daném případě postupovala v souladu se zákonem, když u dané pohledávky nejprve určila výši úroku z prodlení ke dni připsání platby na její účet, na jehož úhradu započetla část platby žalované, a zbývající část platby následně započetla na jistinu předmětné pohledávky. Stěžovatelka, s vědomím toho, že se v jejím případě jedná o tzv. bagatelní věc, proto namítá, že právní závěry okresního soudu, vycházející z chybné interpretace předmětného ustanovení §330 obchodního zákoníku, jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 511/2004, dostupným na www.nssoud.cz), čímž okresní soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, a proto by měl Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek okresního soudu zrušit, obdobně jako učinil kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze kterého stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Jak ostatně stěžovatelka sama zdůrazňuje v ústavní stížnosti, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi setrvale zastává stanovisko, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10.000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř.), jednoinstanční řízení nevybočuje z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť v těchto případech nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému, jak sama uznává, v tzv. bagatelní věci (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 149/14 ze dne 11. 6. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 806/14 ze dne 22. 8. 2014, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2494/14 ze dne 25. 9. 2014).
6. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu tzv. bagatelních věcí. Proto v minulosti i u tzv. bagatelních věcí připustil přezkum z ústavněprávních hledisek, a to ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, kupříkladu když se orgán veřejné moci dopustil natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), přičemž tak Ústavní soud činil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem i na jiné okolnosti daného případu (např. kumulativní působení dalších obdobných případů, srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti přichází proto v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, jako tomu bylo ostatně i v případě stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/08, v němž dle názoru Ústavního soudu pochybení nalézacího soudu spočívalo "v nerespektování bohatě zastoupené sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, aniž by byly nalézacím soudem zjištěny důvody pro jiný, odchylný postup (a tento postup byl v odůvodnění rozhodnutí zmíněn)."
7. Prizmatem výše uvedených kritérií Ústavní soud hodnotil i nyní projednávaný případ stěžovatelky, přičemž zde neshledal žádné okolnosti, které by činily opodstatněným ústavněprávní přezkum ústavní stížnosti, podané v tzv. bagatelní věci, neboť jí stěžovatelka napadá především výrok okresního soudu, jímž zamítl její žalobní nárok na částku 4.919,44 Kč s příslušenstvím. Ani stěžovatelka sama přitom netvrdí, že se jedná o částku, která by pro její obchodní činnost byla jakkoliv fatální. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze zpochybňuje právní závěry okresního soudu, v nichž spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces, přičemž tak činí za pomoci argumentace, pohybující se výhradně v rovině podústavního práva. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím, Ústavní soud konstatuje, že okresní soud věc po právní stránce hodnotil přiléhavě, přičemž své rozhodnutí o částečném zamítnutí žaloby stěžovatelky řádně a podrobně odůvodnil.
8. Pokud stěžovatelka namítá rozpor uvedených právních závěrů okresního soudu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 511/2004) a jedná se prý o analogický případ, jako ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/08, ani s touto námitkou se Ústavní soud neztotožňuje, neboť jí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu na nyní projednávaný případ nedopadá, a proto ani právní závěry okresního soudu nemohou být v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se sice v uvedeném rozsudku sp. zn. 29 Odo 511/2004 skutečně zabýval právě interpretací předmětného ustanovení §330 obchodního zákoníku, nicméně tak činil v kontextu jiných skutkových okolností, kdy dlužník, jenž měl vůči věřiteli více splatných peněžitých závazků, věřiteli částečně plnil, aniž by však vyjádřil vůli, na který ze závazků plnění poskytuje. V nyní projednávaném případě ovšem žalovaná prováděla postupné částečné úhrady peněžitých pohledávek na bankovní účet stěžovatelky pod konkrétně určenými specifickými variabilními symboly, které odpovídaly číselnému označení faktur, jimiž byla fakturována jistina dluhu, nikoliv příslušenství. V tomto ohledu tak žalovaná ve smyslu ustanovení §330 odst. 1 obchodního zákoníku jednoznačně vyjádřila vůli, na který z peněžitých závazků plnění poskytuje za situace, kdy toto plnění nestačilo pokrýt všechny její závazky vůči stěžovatelce. Právní závěry okresního soudu proto nelze označit za svévolné či nepředvídatelné a ústavní stížností napadený rozsudek proto neporušil základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka se závěry okresního soudu neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu