ECLI:CZ:US:2015:2.US.3904.14.1
sp. zn. II. ÚS 3904/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti společnosti Harvardský průmyslový holding, a.s. - v likvidaci, sídlem Praha 4, Ohradní 65, zastoupené Mgr. Janem Svitákem, advokátem se sídlem Praha 1, Uhelný trh 414/9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2014 ve věci č. j. 81 Cm 155/2014-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, jejímž jménem podal ústavní stížnost předseda jejího představenstva, brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, neboť jím mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze rozhodl, že ve smyslu závěrů rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 7 Cmo 83/2012 bude nadále jednat - jako s osobou jednající za stěžovatelku - s jejím likvidátorem JUDr. Tomášem Chlostem.
Dle poučení městského soudu není proti tomuto usnesení odvolání přípustné, stěžovatelka se však domnívá, že ano, pročež proti němu podala dne 8. 12. 2014 odvolání, jež bylo dle jejího názoru ve smyslu ustanovení §204 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu podáno v zákonné lhůtě.
S ohledem na (souběžně) podané odvolání, o jehož přípustnosti lze mít pochybnosti, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti do právní moci rozhodnutí o odvolání proti (ústavní stížností rovněž) napadenému usnesení městského soudu.
V ústavní stížnosti pak stěžovatelka předkládá důvody (opírající se mj. o ustanovení §131 odst. 6 obchodního zákoníku a o závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 5 Cmo 179/2011), pro které je třeba považovat ústavní stížností napadené usnesení za nesprávné, a to proto, že i za společnost v likvidaci jedná v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady její statuární orgán (v rámci tzv. zbytkové kompetence), nikoliv její likvidátor. Stěžovatelka navíc připomíná existenci střetu zájmů stěžovatelky a jejího likvidátora v projednávané věci.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Stěžovatelčina ústavní stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí v dosud neskončeném soudním řízení, tedy proti rozhodnutí, proti kterému zásadně není ústavní stížnost přípustná; není přitom podstatné, zda proti tomuto rozhodnutí je stěžovatelkou podané odvolání přípustné, neboť jí v ústavní stížnosti artikulovanou argumentaci (viz princip subsidiarity) mohla předložit taktéž v rámci odvolání proti již vydanému meritornímu rozhodnutí - usnesení městského soudu ze dne 13. 11. 2014 č. j. 81 Cm 155/2014-50 (o tomto odvolání přitom nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto). Nadto, dovolává-li se stěžovatelka porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože jí měla být odňata možnost před soudem řádně jednat, je zjevné, že uplatňuje zmatečnostní důvod ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu; podstata stěžovatelčiných námitek je navíc podřaditelná pod zmatečnostní důvod stanovený v ustanovení §229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Před podáním - přípustné - ústavní stížnosti by proto bylo případně nutno vyčerpat i mimořádný opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost.
Ústavní stížnost je tedy podána předčasně, respektive směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem přezkumu Ústavním soudem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj