ECLI:CZ:US:2015:2.US.421.15.1
sp. zn. II. ÚS 421/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Maximovy, zastoupené zákonnými zástupci Dmitrijem Maximovovem a Olgou Maximovou, právně zastoupené JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem Týnská 21, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2014 č. j. 1 Co 42/2014 - 79 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2013 č. j. 32 C 80/2012-62, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 2. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny procesní náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2013 č. j. 32 C 80/2012-62 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala toho, aby žalované byla uložena povinnost
zaplatit žalobkyni 50 000 Kč (výrok pod bodem I.); žalobkyni byla uvedeným rozsudkem uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12 324 Kč (výrok pod bodem II.).
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2014 č. j. 1 Co 42/2014 - 79 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 20 570 Kč; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok pod bodem I.); dále byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč (výrok pod bodem II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení před soudem prvního stupně navrhovala provedení důkazu - odborného vyjádření z oboru stavebnictví. Navržený důkaz měl prokázat, že žalovaná neudržovala skluzavku způsobem, který umožňoval její používání, měl tedy prokázat neoprávněnost zásahu ze strany žalované, který vyvolal nemajetkovou újmu porušením, popř. ohrožením osobnostních práv stěžovatelky. Soud prvního stupně návrh na provedení předmětného důkazu zamítl z důvodu nadbytečnosti. Tento důkaz podle stěžovatelky nemohl být nadbytečný. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uvedl, že se odvolací soud ztotožňuje se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně. Námitkou stěžovatelky, že soud prvního stupně neprovedl zásadní důkaz, který měl prokázat neoprávněnost zásahu, se odvolací soud nezabýval.
Stěžovatelka se domnívá, že se jedná o případ tzv. opomenutého důkazu. Jde jednak dílem o procesní situaci, v níž bylo účastníkem řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak návrh byl soudem bez věcného a adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut. Stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně shledal nadbytečnost provedení jejího důkazního návrhu, přičemž tento svůj názor řádně a logickým způsobem neodůvodnil. Zamítnutí důkazního návrhu účastníka řízení bez věcně adekvátního odůvodnění poté zatížilo postup soudu prvního stupně nepřezkoumatelností jeho rozhodnutí. Odvolací soud se pak s předmětnou otázkou zamítnutí provedení důkazu nevypořádal.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká neprovedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu - odborného vyjádření z oboru stavebnictví, aniž by obecné soudy svůj postup náležitým způsobem odůvodnily.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že městský soud provedení dalších důkazů navržených žalobkyní - odborné vyjádření z oboru stavebnictví k otázce přípustnosti postupu žalované při opravě povrchu skluzavky a odborné vyjádření z oboru zdravotnictví k tomu, zda zranění žalobkyně mohl způsobit pád na defektní povrch skluzavky - pro nadbytečnost zamítl, neboť na základě důkazů, které byly provedeny, zejména pak na základě výpovědí svědků, byl dostatečně objasněn průběh skutkového děje a soud tedy mohl rozhodnout, pročež další dokazování by již bylo nadbytečné a nadto i neekonomické.
Odvolací soud se v souzené věci ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně. Neztotožnil se s názorem žalobkyně, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Žalobkyni přisvědčil potud, pokud dovozuje, že v dané věci jde o odpovědnost objektivní, nikoli tedy za zavinění, ale současně zdůraznil, že tato objektivní odpovědnost přichází v úvahu pouze za zásah do osobnostních práv, který je neoprávněný, který je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně však v dané věci v řízení před soudem prvního stupně prokázán nebyl. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že to byla sama žalobkyně, která, a to v přítomnosti své matky, se chovala způsobem odporujícím názornému piktogramu umístěnému žalovanou, jak bylo doloženo, na viditelném místě u dětské skluzavky, který zakazoval užití skluzavky proti jejímu směru, tedy proti proudu po ní tekoucí vody. K úrazu žalobkyně pak prokazatelně došlo při jejím uklouznutí, když ze skluzavky vstávala obrácená proti jejímu směru. Její jednání tak odporovalo žalovanou určenému užití skluzavky; chovala se žalovanou nedovoleným, zakázaným způsobem. Za situace, kdy sama žalobkyně, za přítomnosti matky, která nad ní měla vykonávat dohled, porušila pokyny žalované vztahující se k používání dětské skluzavky, na níž v souvislosti s jejím protiprávním jednáním utrpěla úraz, nelze podle odvolacího soudu dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně a v důsledku toho ani odpovědnost žalované podle §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud proto, shodně se soudem prvního stupně, považoval žalobkyní navrhované doplnění dokazování odbornými vyjádřeními z oboru stavebnictví i zdravotnictví za zcela nadbytečné a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako správný potvrdil.
Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. K návrhu stěžovatelky na provedení dalšího důkazu městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem objasnil, proč provedení stěžovatelkou navrženého důkazu shledal nadbytečným. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně, včetně otázky rozsahu provedeného dokazování, ztotožnil.
Vytýká-li stěžovatelka soudu, že nevyhověl jejímu návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94,N 10/3 SbNU 51). Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu