ECLI:CZ:US:2015:2.US.462.14.1
sp. zn. II. ÚS 462/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., IČ 24657344, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 910/2012-210 ze dne 16. 10. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 359/2011-195 ze dne 1. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva zaručená v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 1, odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá, aby jí Městský soud v Praze a Nejvyšší soud nahradily náklady řízení o ústavní stížnosti.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 233/2007 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 22 C 233/2007-164 ze dne 14. 2. 2011, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo zemědělství České republiky byla povinna zaplatit žalobkyni (dále též "stěžovatelka") částku 8 503 452,40 Kč s úrokem z prodlení od 9. 3. 2007 do zaplacení, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se právní předchůdce stěžovatelky domáhal zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen "SZPI"), která dne 23. 9. 2005 vydala a zveřejnila tiskovou zprávu o provedené kontrole na jedné z provozoven řetězce Julius Meinl a. s., v Českých Budějovicích, a ta měla následně vyvolat masivní kampaň vůči právnímu předchůdci stěžovatelky, na základě níž došlo k výraznému poklesu tržeb ve všech provozovaných prodejnách.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení §1 odst. 1 a §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), konstatoval, že důkazy provedené soudem prvního stupně podporují jeho stanovisko o závažnosti porušení potravinářského práva právním předchůdcem stěžovatelky a o oprávnění podání informace veřejnosti o prodeji závadných potravin, na čemž nemůže nic změnit ani tiskové prohlášení z 15. 12. 2005, které původní prohlášení tiskové mluvčí popírá, a stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatelka vznik nesprávného úředního postupu neprokázala, resp. SZPI nepostupovala při vydání tiskového prohlášení dne 23. 9. 2005 v zásadě v rozporu s právními předpisy.
Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury, od níž není důvod se odchylovat, a neodporuje ani hmotnému právu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že přestože si lze v tuzemské rozhodovací praxi jen stěží představit transparentnější případ škody vzniklé v souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu státu, soudy překvapivě dospěly k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, což je v rozporu s platným právem a porušuje i ústavní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny. Dle jejího názoru nelze připustit, aby stát nenesl odpovědnost za nesprávný úřední postup SZPI, navozující protiprávní stav, který byl vyvolán publikováním hrubě nepravdivé tiskové zprávy, následně popřené opravnou informací. Stěžovatelka odkazuje na znění dotčené tiskové zprávy a na argumentaci odvolacího soudu, kterou dal žalobě za pravdu v tom, že tisková mluvčí uvedla informace, které neměly oporu v provedené kontrole, a že žádný z odpovědných pracovníků předchůdce stěžovatelky nebyl v souvislosti s tvrzenými praktikami shledán trestně odpovědným. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zveřejnění nepravdivých údajů o výsledcích kontrolní činnosti v dotčené tiskové zprávě nelze považovat za nesprávný úřední postup SZPI, jde dle stěžovatelky o naprostý exces, který nejenže odporuje čl. 36 odst. 3 Listiny, ale i předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, např. usnesení sp. zn. 25 Cdo 2840/2004. Nejvyšší soud nadto pochybil, pokud se meritorně nezabýval dovoláním stěžovatelky, přestože šlo o věc zásadního právního významu a stěžovatelka v tomto směru vznesla argumentaci, v níž jasně vymezila okruh právních otázek, které měly být řešeny. Stěžovatelka se domnívá, že dovolání mělo být přípustné i ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud sice ve věci vynesl potvrzující rozsudek, z hlediska přípustnosti dovolání však jde o rozsudek měnící, neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků jinak než soud prvního stupně. Nejvyšší soud se tak odmítl zabývat namítaným porušením zásady dvojinstančnosti řízení. Stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že soud prvního stupně vzal za základ pro své rozhodnutí pouze zjištění vztahující se k období předcházejícímu vydání tiskové zprávy, zatímco odvolací soud vyšel z obsahu tiskové zprávy ze dne 23. 9. 2009, při jejíž interpretaci dospěl k závěru, že je zde konkurence několika příčin, včetně tvrzené nepravdivosti podstatné části jejího obsahu. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1901/98. Stěžovatelka navíc u Nejvyššího soudu uplatnila návrh na přerušení řízení a na postup dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství, o němž Nejvyšší soud nerozhodl.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy porušily její základní právo na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené jí při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem SZPI, když neshledaly naplnění jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to existenci nesprávného úředního postupu SZPI. Stěžovatelka v této souvislosti Ústavnímu soudu předkládá vlastní, dle svého názoru jediný možný, a proto správný náhled na danou problematiku, přičemž se vymezuje zejména ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto s tím, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť vychází z konstantní a nerozporné judikatury a neodporuje ani hmotnému právu.
Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššímu soudu (srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
V projednávané věci však Nejvyšší soud jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč nepovažoval rozsudek odvolacího soudu po právní stránce za zásadně významný, resp. proč v dovolání vymezené otázky zásadního významu v této věci na odvolacím soudem vymezenou kvalifikaci a závěry nedopadají. Použité ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., včetně vymezení pojmu "nesprávný úřední postup", Nejvyšší soud, obdobně jako soud odvolací, vyložil v souladu se svojí judikaturou, na niž v odůvodnění usnesení odkázal. Pokud mělo být nesprávným úředním postupem jednání SZPI, spočívající v seznámení veřejnosti s výsledky své kontrolní činnosti, tj. s existencí zjištěných závad na předmětné provozovně právního předchůdce stěžovatelky, a to formou dotčené tiskové zprávy, která obsahovala krom prokázaných zjištění plynoucích z kontrolní zprávy, ještě další informace o existenci porušení potravinářských předpisů, které však nebyly kryty zjištěními vyplývajícími z této kontrolní zprávy (a tyto informace SZPI dementovala následným sdělením), nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že shodně s posouzením věci odvolacím soudem kladl především důraz na existenci prokazatelně zjištěných závad. Z hlediska smyslu právní úpravy, v jejímž rámci SZPI svou působnost vykonává, tak bylo dosaženo stanoveného účelu, tj. informování veřejnosti o nezákonných praktikách předchůdce stěžovatelky, byť některé zveřejněné informace nevyplývaly přímo z výsledků kontroly. Toto dílčí pochybení SZPI tak nemohlo ovlivnit posouzení věci z hlediska souhrnného hodnocení postupu SZPI, když porušování potravinářských předpisů ze strany předchůdce stěžovatelky bylo jinak kontrolní činností SZPI zjištěno a prokázáno.
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat dovolací námitkou o porušení dvojinstančnosti řízení a návrhem na postup dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství. Jak se podává z obsahu soudního spisu, v dovolání doručeném soudu dne 30. 1. 2012 stěžovatelka nevznesla námitku o porušení dvojinstančnosti řízení. Své dovolání doplnila až po uplynutí dovolací lhůty dne 27. 9. 2012. Dovolacímu soudu tak nemůže důvodně vytýkat, že k obsahu těchto dodatečných tvrzení s odkazem na důsledky plynoucí z ustanovení §240 odst. 1 věta první o. s. ř. nepřihlížel.
Ústavní soud se ani nedomnívá, že by odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků jinak než soud prvního stupně, a že by tak ve skutečnosti vynesl měnící rozsudek. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, včetně dotčené tiskové zprávy z 23. 9. 2005 a opravného tiskového prohlášení ze dne15. 12. 2005, a obě zprávy také zahrnul do svých skutkových zjištění, která odvolací soud označil za správná. Odvolací soud, obdobně jako soud prvního stupně, kladl důraz na existenci prokázaných skutkových zjištění, svědčících o tom, že v uvedené prodejně se v rozporu se zákonem č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích (i předpisy unijního práva o hygieně potravin), prodávaly závadné potraviny. Pokud tato zjištění neshledal v rozporu s podstatou tiskové zprávy z 23. 9. 2005, přičemž dospěl k závěru, že oprávnění tiskové mluvčí vydat uvedené prohlášení bylo v souladu s ustanovením §3 odst. 4 písm. i) zákona č. 146/2002 Sb., o státní zemědělské a potravinářské inspekci [i s čl. 10 a čl. 22 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002], nejde o měnící rozhodnutí, ale pouze o upřesnění a rozvedení závěrů soudu prvního stupně.
Pokud se tedy odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o tom, že stěžovatelka neprokázala vznik nesprávného úředního postupu SZPI, když jeho stanovisko o závažnosti porušení potravinářského práva právním předchůdcem stěžovatelky a o oprávněnosti podání informace veřejnosti o prodeji závadných potravin podpořily i důkazy týkající se správních řízení, trestního stíhání odpovědných pracovníků a následných občanskoprávních sporů s předchůdcem stěžovatelky, z ústavního pohledu nelze jeho řádně odůvodněnému závěru nic vytknout. Na tom nemůže nic změnit ani vydání špatně formulované a následně dementované tiskové zprávy, o niž stěžovatelka svůj nárok opírala.
Přestože stěžovatelka v podaném dovolání nenavrhla postup dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a tuto žádost vznesla až v doplňujícím podání, které bylo vyhodnoceno jako opožděné, Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti v odůvodněných případech předložit věc k posouzení předběžné otázky Soudnímu dvoru, se návrhem stěžovatelky zabýval a vysvětlil, z jakých důvodů k navrhovanému opatření nepřikročil.
Ústavní soud na jedné straně připouští, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s komunitárním (unijním) právem zapříčinit porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny; současně však připomíná, že porušením práva na zákonného soudce není každé nepoložení předběžné otázky, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení, které může spočívat ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie například za situace, kdy měl soud sám o interpretaci unijního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil. Takovým postupem by totiž byla svévolně popírána pravomoc Soudního dvora Evropské unie (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1008/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jak však vyplývá z odůvodnění napadených usnesení, závěry soudů se neopíraly výlučně o výklad norem unijního práva, nýbrž především o srozumitelná a jasná ustanovení vnitrostátního práva, která nejsou s právem unijním v rozporu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu