ECLI:CZ:US:2015:2.US.585.15.1
sp. zn. II. ÚS 585/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jiřiny Pachmanové, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, č. j. 30 Cdo 3838/2014-163, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2015, stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014 č. j. 30 Cdo 3838/2014-163 (dále jen "rozsudek"), kterým bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j. 25 Co 42/2014-141, v části jeho výroku II., jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. října 2013, č. j. 25 Co 42/2014-141, v zamítavém výroku VII. ohledně částky 200.000,- Kč s příslušenstvím zrušen a věc i v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud, na rozdíl od soudu druhostupňového, přisvědčil námitce promlčení, kterou vznesla žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti v řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, jež měla vzniknout stěžovatelce v důsledku nesprávného úředního postupu, kdy stěžovatelka je přesvědčena, že tato námitka promlčení odporovala dobrým mravům.
Stěžovatelka odkazuje na své ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a na princip rovnosti a zákaz diskriminace ve smyslu čl. 1, čl. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech zákonných procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat.
V projednávaném případě stěžovatelka napadla zrušující rozsudek Nejvyššího soudu, kdy s jeho právními závěry nesouhlasí. Nejedná se však o rozhodnutí konečné, jímž by bylo rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky, nýbrž o rozhodnutí, jež vrací věc do rozhodovacího procesu k odvolacímu soudu. Byť je soud nižšího stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v kasačním rozsudku, nelze dopředu presumovat podobu jeho rozhodnutí ani konečný výsledek řízení. Z těchto důvodů nelze považovat napadený rozsudek Nejvyššího soudu za rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky. Jedná se o rozhodnutí, které není nezpůsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (obdobně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 698/12).
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k principu minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů vyplývajícího z citovaného ustanovení Ústavy a zákona o Ústavním soudu, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
Radovan Suchánek v. r.
soudce zpravodaj