ECLI:CZ:US:2015:2.US.602.15.1
sp. zn. II. ÚS 602/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Kateřiny Kluchové a 2) Evy Kluchové, zastoupených JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 č. j. 39 Co 488/2013-343 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 6. 2013 č. j. 47 C 408/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se jako žalobkyně domáhaly proti žalované společnosti TH-SYSTÉM zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 055 255 Kč a odstranění v rozsudku blíže specifikovaných vad díla. Smlouva o dílo se týkala stavebních a obdobných prací na blíže v žalobě specifikované nemovitosti. Soud prvého stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelek zamítl.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.
Dovolací soud usnesením sp. zn. 33 Cdo 4000/2014-436 ze dne 27. 11. 2014, které stěžovatelka ústavní stížností nenapadá, dovolání odmítl.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2015 se stěžovatelky domáhají zrušení shora označených rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti stručně rekapitulují některé aspekty řízení před obecnými soudy, přičemž dle nich napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva"), "včetně práva na ochranu vlastnictví".
Stěžovatelky uvádějí, že soud prvního stupně postupoval příliš formalisticky, odvolací soud všechny jeho závěry převzal, ačkoliv mezi právními závěry a skutkovými zjištěními je extrémní nesoulad, provedené důkazy jsou nesprávně reprodukovány a proces jako celek byl nespravedlivý.
Stěžovatelky bez bližšího kontextu uvádějí, že "soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem na pravost plné moci ze dne 12. 4. 2005, která byla předložena dodatečně bez ověřených podpisů", dále rozporují závěry soudu o nevěrohodnosti některých jejich výpovědí s tím, že důvodem mohl být jejich zdravotní stav. Připomínají, že vznesly námitku podjatosti soudkyně prvostupňového soudu, "z důvodu, že nám v krátkých lhůtách bylo ukládáno doložit důkazy, nebo se zpětně vyjádřit k událostem, které se staly před několika lety".
Stěžovatelky dále rozporují některé další závěry obecných soudů při hodnocení důkazů a formulaci právních závěrů v rovině podústavního práva a vytýkají soudům nesprávné závěry a formalismus. Nesprávná byla podle stěžovatelek též akceptace námitky promlčení vznesená žalovanou stranou.
Stěžovatelky uzavírají, že "i přes přesvědčivost rozsudků považují přijaté závěry za objektivně chybné, vada spočívá v nerespektování ústavně zaručených práv a svobod, a to i přes vyčerpání řádných procesně právních možností".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musel nejprve posoudit včasnost ústavní stížnosti, když ve vztahu k samotným napadeným rozhodnutím je ústavní stížnost podána po necelém roce od rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí nabylo právní moci 7. 5. 2014), ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, které samo napadeno není, je lhůta zachována.
Podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále "zákon o Ústavním soudu"), "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku". Uvedené ustanovení zachovávající lhůtu pro podání ústavní stížnosti se týká tzv. nenárokových dovolání, kdy stěžovatel nemá předem danou jistotu (s ohledem na nezbytnou míru úvahy dovolacího soudu), zda bude dovolání projednatelné a zda tedy bude možno počítat lhůtu pro podání ústavní stížnosti až od doručení meritorního rozhodnutí o dovolání, proto v případě odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na úvaze dovolacího soudu je lhůta pro podání ústavní stížnosti vůči předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu zachována.
Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že "může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Požadavek, aby otázky hmotného a procesního práva, na nichž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, byly posouzeny jinak, než v napadeném rozhodnutí, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak [...]. Jelikož dovolatelky - posuzováno podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - shora vymezenému požadavku zjevně nedostály a dovolání tak neobsahuje nezbytnou náležitost, tj. v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat".
Z rozhodnutí dovolacího soudu tak vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto z důvodu nedostatečného vymezení dovolacího důvodu, resp. dovolacích důvodů. Zároveň je zřejmé, že se stěžovatelky snažily alespoň formálně využít dovolacího důvodu dle §273 o. s. ř., byť jejich požadavek, aby "otázky hmotného a procesního práva" vyřešil dovolací soud jinak než soud odvolací, nepovažoval dovolací soud za způsobilé vymezení dovolacího důvodu. S ohledem na zdrženlivost Ústavního soudu při samotném věcném přezkumu toho, zda byl naplněn nenárokový dovolací důvod, jakož i pro postupné judikaturní upřesňování nároků Nejvyššího soudu na obsah dovolání z hlediska požadavků §237 o. s. ř., a konečně vzhledem k možnému riziku odepření přístupu k Ústavnímu soudu, vyložil Ústavní soud §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vůči stěžovatelce v pochybnostech vstřícně a považoval odmítnutí dovolání ze strany Nejvyššího soudu za odmítnutí závisející na jeho uvážení, čímž zůstala lhůta pro podání ústavní stížnosti vůči předchozím rozhodnutím zachována a Ústavní soud tak ústavní stížnost posoudil jako včasnou.
Zároveň však Ústavní soud předesílá, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, a to i kdyby se s hodnocením důkazů sám neztotožňoval, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Ústavní soud pak nemůže, nejsa další opravnou instancí, přehodnocovat hodnocení důkazů či dokonce jinak posuzovat věrohodnost té které výpovědi před soudem.
Ačkoli stěžovatelky namítají porušení práva na spravedlivý proces, fakticky je jejich argumentace založena na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů plynoucími z provedeného dokazování. Argumenty uvedené v ústavní stížnosti odkazující na dílčí aspekty celého případu a vytržené z celkového kontextu pak navíc nejsou vždy zcela jasné, zejména pak pokud jde o jejich provázanost s tvrzeným porušením ústavně zaručených práv stěžovatelek.
Tvrzené vady řízení, ze kterých stěžovatelky dovozují porušení práva na spravedlivý proces, lze spatřovat v argumentech týkajících se údajného nezohlednění zdravotního stavu stěžovatelek při výsleších před soudem či údajného neposkytnutí dostatečných lhůt pro předložení důkazů.
Z obsahu vyžádaného spisu však jakýkoli nestandardní postup způsobilý porušit ústavně zaručená práva stěžovatelek nevyplývá. Výhrady vůči postupu nalézacího soudu vznesla v průběhu řízení stěžovatelka č. 2) formou námitky podjatosti soudkyně, mj. proto, že soud dostatečně nerespektuje zdravotní stav stěžovatelky a "jako žalobkyně musí stále něco prokazovat a dokládat, a žalovaná strana vše jen zpochybňuje", z čehož dovozuje zvýhodňování protistrany (č. l. 198). Odvolací soud tuto námitku neshledal jako relevantní a své závěry dostatečně zdůvodnil (č. l. 208).
Skutečnost, že soud vyžadoval po stěžovatelkách jako žalobkyních, aby unesly břemeno tvrzení a břemeno důkazní, stejně jako skutečnost, že soud přistoupil po náležitém poučení ke koncentraci řízení, nelze považovat za důvod k pochybnostem o vedení spravedlivého procesu. Poskytnuté lhůty i další přístup ke stěžovatelkám nevykazují žádné excesy. Při ústním jednání 26. 3. 2013 soud poučil účastníky o tom, že další jednání, které se mělo konat 16. 4. 2013, bude koncentrováno. Toto jednání s účinky koncentrace pak bylo odročeno na neurčito a později nařízeno na 18. 6. 2013. Uvedený časový prostor pro uvedení rozhodných skutečností a označení důkazů k jejich prokázání nelze považovat za nedostatečný, též s ohledem na předchozí průběh řízení.
Stejně tak ze spisového materiálu neplyne extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, resp. nesprávná reprodukce provedených důkazů či jakýkoli jiný interpretační exces.
K důkaznímu řízení samotnému je nutno připomenout, že v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) Ústavní soud shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, přičemž jedním z vad důkazního řízení mohou být tzv. opomenuté důkazy. Pokud stěžovatelky namítají, že soud "neprovedl důkaz znaleckým posudkem na pravost plné moci ze dne 12. 4. 2005", může jít právě o námitku tzv. opomenutého důkazu. Podle ustálené judikatury jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)].
Soud dostatečně vyložil (s. 9 - 10 rozsudku soudu prvého stupně), proč dospěl k závěru, že výše zmíněná plná moc udělená stěžovatelkou č. 1 stěžovatelce č. 2 bez úředně ověřených podpisů není věrohodným důkazem. Soud dovodil, že tento důkaz byl dodatečně sepsán, antedatován a soudu účelově předložen. Soud nijak nezpochybnil, že důkaz (plná moc) je pravou listinou, tedy skutečnost, že tato soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel. Nešlo však dle soudu o důkaz pravdivý, pokud jde o datum vyhotovení. Soud své závěry rozsáhle zdůvodnil a z odůvodnění je zřejmé, že provádění znaleckého posudku na "pravost plné moci" by v uvedeném kontextu postrádalo smysl.
Ústavní soud tak po zhodnocení argumentů stěžovatelek, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu spisu nemohl tvrzení stěžovatelek o porušení jejich ústavně zaručených práv přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu