ECLI:CZ:US:2015:2.US.645.14.1
sp. zn. II. ÚS 645/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Kysilky, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 č. j. 22 Cdo 2213/2012 - 447, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2012, č. j. 7 Co 2923/2011-410 a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 11. 8. 2011 č. j. 9 C 62/2006-358, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že postup shora uvedených obecných soudů nepřípustně porušil jeho právo na soudní a jinou ochranu, právo na spravedlivé projednání věci soudem a právo na účinné prostředky nápravy, která jsou chráněna jako součást práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel konstatoval, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo pokojně užívat svůj majetek, které je garantováno čl. 1 Dodatkového protokolu ze dne 20. 3. 1952 k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynuly skutečnosti, které Ústavní soud ve zkrácené podobě rekapituluje. Stěžovatel se obrátil na okresní soud žalobou ve smyslu §126 odst. 1 a §127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), aby žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) bylo uloženo stěžovatele neobtěžovat hlukem, prachem, kouřem, plyny, stíněním, vibracemi a provozem stavebních strojů a nákladních automobilů na pozemcích sousedících s pozemky ve spoluvlastnictví stěžovatele. Dále, aby bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo nepokračovat v provádění stavby na určených parcelách, ke kterým bylo stavební povolení zrušeno pravomocným rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 10. 11. 2006 č. j. KÚJCK 26794/2006 OÚPI/3. Stěžovatel se dále žalobou domáhal, aby vedlejší účastník obnovil předešlý stav pozemků na stanovených parcelách ve stav, v jakém byl před zahájením stavby, tedy aby tyto pozemky uvedl do nezastavěného stavu. Okresní soud tento žalobní návrh zamítl. Konstatoval, že v konečném důsledku stavba probíhala, na rozdíl od tvrzení stěžovatele, dle stavebního povolení vydaného veřejnou vyhláškou Městského úřadu Písek ze dne 3. 8. 2007 č. j. výst/166614179/0/2007/Ku - 7/STRI/StPo, které nabylo právní moci dne 7. 9. 2007. Okresní soud uvedl, že vzhledem k tomu, že stavba probíhala dle pravomocného stavebního povolení a v jeho mezích, v souladu s projektovou dokumentací a také v souladu s právními předpisy, nelze říci, že samotná takto prováděná stavba mohla stěžovatele obtěžovat nad míru přiměřenou poměrům. Okresní soud připustil, že v konkrétní situaci sice mohlo dojít ke zvýšenému obtěžování stěžovatele, ale vždy tak, jak odpovídá stavební činnosti, přičemž okresní soud shledal, že si vedlejší účastník počínal tak, aby dopady na stěžovatele minimalizoval. Proto okresní soud uzavřel, že stěžovatel nijak neprokázal, že by rušení bylo větší intenzity, než je míra přiměřená poměrům v daném místě a čase. Nadto okresní soud uvedl, že v průběhu řízení byla stavba ukončena, a tedy nelze zdržovací žalobě vyhovět - v situacích, kdy již k rušivému zásahu nedochází, by rozsudek postrádal odpovídající normativní význam. Co se týče návrhu na uvedení do původního stavu, pak okresní soud uvedl, že takového rozhodnutí se nelze v civilním řízení domáhat, byla-li stavba řádně povolena.
Krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a odvolání stěžovatele posoudil jako nedůvodné. Následně Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že dokončením stavby již k obtěžování stěžovatele nedochází, a je proto v dovolacím řízení zbytečné zabývat se tím, zda k obtěžování docházelo nad míru přiměřenou poměrům.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že okresní soud a krajský soud řešily právní otázky uvedené v §4 a §5 občanského zákoníku a v §8, §103 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, které byly stěžovatelem v průběhu řízení uplatněny, odlišně od názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011 č. j. Cdo 3968/2009. Stěžovatel se domnívá, že okresní soud a krajský soud překročily svou pravomoc, ve věci dál jednaly a věc nepostoupily příslušnému správnímu orgánu, jak plyne ze shora specifikovaných zákonných ustanovení. Stěžovatel dále ve své stížnosti uvedl, že jeho základní práva byla porušena tím, že je okresní soud nebyl schopen s dostatečnou rychlostí ochránit. Namítá, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně, kdy byla jeho práva vedlejším účastníkem soustavně narušována, došlo k dokončení stavby, přičemž soudy dle jeho názoru pouze vyčkaly, až rušivá činnost skončí a následně se spokojily s konstatováním, že už není o čem rozhodovat. Stěžovatel se proto domnívá, že jeho práva byla porušena tím, že mu obecné soudy odepřely ochranu proti zřejmému zásahu do pokojného stavu, spočívajícího v obtěžování hlukem, prachem, kouřem, plyny, pachy, stíněním a vibracemi, a ohrožením jeho práv, jejichž ochrany se před těmito soudy domáhal.
V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že závěr soudů, že stavba probíhala dle pravomocného stavebního povolení, není správný. Dle jeho mínění byly vady příslušného správního řízení, zejména stanovení okruhu účastníků, tak závažné, že byl porušen požadavek stanovený čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tj. rovnost účastníků řízení. Nelze tedy dle jeho názoru nijak obhájit, že stavba probíhala na základě pravomocného stavebního povolení, což žádný ze soudů dostatečně nereflektoval.
Stěžovatel se dále domáhá, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů a Ústavní soud nemá pravomoc tento postup nahrazovat svým vlastním. Ústavní soud má pravomoc posoudit pouze otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich použití představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Tak je tomu i v tomto případě. Okresní soud postupoval v souladu s ústavním pořádkem České republiky a dostatečně srozumitelně odůvodnil, proč žalobnímu návrhu stěžovatele nevyhověl. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku plyne, že mezi důvody zamítnutí žalobního návrhu zařadil okresní soud i skutečnost, že nebylo prokázáno, že by docházelo k rušivé činnosti nad míru přiměřenou poměrům, a to i v průběhu stavby. K tomu Ústavní soud připomíná, že takové hodnocení je v pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu přísluší zasáhnout jen v případě excesu. To však není tento případ.
Ústavní soud se staví zdrženlivě k posuzování sporů v civilním řízení, neboť je především na účastnících řízení, aby disponovali s nástroji, které považují za vhodné k ochraně svých práv a právem chráněných zájmů. Pokud stěžovatel jako takový prostředek využil zdržovací žalobu, pak také soud nemohl rozhodnout jinak, než v případě, že rušivá činnost již neprobíhá, ji zamítnout. Ústavní soud také nijak neshledal, že by okresní soud řízení záměrně protahoval a vyhýbal se tak rozhodnutí. Rovněž vedení řízení probíhalo v mezích stanovených ústavním pořádkem České republiky a obecné soudy nijak nepochybily při ochraně základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud posoudil stěžovatelovy námitky v tomto bodě jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel dále označil závěr, že k rušivé činnosti docházelo na základě zákonného a pravomocného stavebního povolení, jako zcela nesprávný. K tomu Ústavní soud připomíná, že tvrzení o nezákonnosti stavebního povolení vydaného veřejnou vyhláškou Městského úřadu Písek ze dne 3. 8. 2007 č. j. výst/166614179/0/2007/Ku - 7/STRI/StPo, které nabylo právní moci dne 7. 9. 2007, není podložené. To ostatně již Ústavní soud konstatoval usnesením sp. zn. I. ÚS 2845/13 ze dne 20. 1. 2014 (rozhodnutí je dostupné v internetové databázi na http://nalus.usoud.cz). Proto nelze postupu obecných soudů, které vycházely z presumpce správnosti právních aktů a konstatovaly právní existenci stavebního povolení, vytknout jakýkoli nesoulad s ústavními principy.
Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi, hradí účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky, případně vedlejšími účastníky. Ustanovení §62 odst. 4 lze aplikovat jen v odůvodněných případech a podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k výsledku řízení, Ústavní soud důvod neshledal.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu