ECLI:CZ:US:2015:3.US.1001.14.1
sp. zn. III. ÚS 1001/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele B. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Bělušice, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Josefská 577/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1219/2013, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 4 To 456/2012 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 4 T 71/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Teplicích stěžovatele uznal vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), (skutky ad bod 1 a 6), trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona (skutky ad bod 1, 4 a 5), pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zákona (skutky ad bod 1 a 6), trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, dílem dokonaným (skutek ad bod 5), dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona (skutek ad bod 4), trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona (skutek ad bod 4), trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona (skutek ad bod 2), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona (skutky ad bod 3 a 7) a trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona (skutek ad bod 5). Za uvedenou trestnou činnost mu podle §215 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit náhradu škody poškozené Haně K. (jedná se o pseudonym) ve výši 835 350 Kč a se zbytkem tohoto poškozenou podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele a státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. řádu zrušil ve výroku o vině pod body 1, 4, 5 a 6 a v celém výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 tr. zákona [správně má být uvedeno podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona] a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona (skutek ad 1), trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona, trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona (skutek ad 2, v předcházejícím rozsudku ad bod 4), trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona a týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona (skutek ad 3, v předcházejícím rozsudku ad bod 5) a trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona (skutek ad 4, v předcházejícím rozsudku ad bod 6). Za tyto trestné činy a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, mu podle §215 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl, neboť je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena (promlčení trestního stíhání), není po právní stránce zásadního významu, jelikož byla v minulosti již vícekrát judikována.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolací soud mu přisvědčil v námitce promlčení, pokud jde o specifikované trestné činy [jmenovitě trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. l tr. zákona (bod 2 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), dále o trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona (bod 2 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) a o trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona (bod 3 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu)], avšak současně dospěl k závěru, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, neboť byl odsouzen za závažnější trestné činy a neodsouzení za promlčené trestné činy by na tento trest nemělo vliv. Tento závěr má stěžovatel za nesprávný, a dovozuje, že odporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 407/13 ze dne 7. 10. 2013.
Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nevypořádaly s neprovedením obhajobou navrhovaného důkazu výslechem jeho dcery, která s ním a poškozenou v rozhodné době sdílela společnou domácnost. Má za to, že vycházely jen tvrzení poškozené a dále ze znaleckého posudku soudní znalkyně PhDr. I. Wölfelové, k níž se poškozená nedostavila a svou neúčast nikterak neomluvila. Podle stěžovatele obecné soudy nedostály požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu týkající se procesní situace opomenutého důkazu.
Posléze stěžovatel dovozuje, že skutkovou podstatu konkretizovaných trestných činů nenaplnil.
Odvolací soud jej uznal vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě za skutek časově vymezený datem od 1. 6. 2004, ačkoliv sama poškozená uvedla, že u něj začala přespávat v září 2004. Nebyl naplněn zákonný znak společně obývaného domu ani bytu, neboť se s poškozenou pouze navštěvovali a každý měl klíče pouze od svého bytu. Poškozená trestnou činnost nenahlásila a ani nečinila v tomto směru žádné kroky ke své obraně, protože chování stěžovatele nepovažovala za trestné, což nasvědčuje úsudku, že jeho jednání nevnímala jako těžké příkoří (viz např. rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr. a stanoviska publikovaná pod č. 3/83 a 11/84 Sb. rozh. tr.). Poškozená rovněž vypověděla, že se v jejím případě mělo jednat o dva ataky fyzického rázu, nikoliv však o soustavnou činnost v podobě týrání.
Byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1., odst. 2. tr. zákona, ačkoli nedošlo k náležitému prokázání, že by se zmocnil předmětných věcí a peněz, a soud se spokojil výlučně jen s výpovědí poškozené, jež nebyla podložena dalšími důkazy; za pochybné má stěžovatel naplnění znaku přisvojení či zmocnění se cizí věci a subjektivní stránky v podobě úmyslu.
Závěr o spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3., písm. c) tr. zákona byl učiněn pouze na základě jednostranného tvrzení poškozené, které není podepřeno žádnými dalšími byť nepřímými důkazy, zejména stran předání finanční hotovosti a její výše.
Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona stěžovatel upozorňuje na závěr znaleckého posudku, který s devítiletým odstupem konstatuje, že zranění kojence velmi pravděpodobně vzniklo při prudším dopadu s následným pádem na zem nebo při prudkém strčení a pádu na zem, matraci postýlky, apod. Obecné soudy, tvrdí dále stěžovatel, jeho úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví "nejspíše zcela automaticky předpokládaly".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení stíhaných jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Stěžovateli lze přisvědčit potud, že Ústavní soud se nálezy sp. zn. I. ÚS 407/13 ze dne 7. 10. 2013 a sp. zn. II. ÚS 3758/13 ze dne 25. 3. 2014 vyslovil ve prospěch restriktivní interpretace §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. V prvně jmenovaném nálezu Ústavní soud vyslovil, že hranici toho, co je nutno považovat za zásadní ovlivnění postavení obviněného, nutno hledat právě v tom, jestli nad obviněným bylo správně vysloveno, zda naplnil skutkovou podstatu určitého trestného činu, a zda mu byl uložen právě takový trest, jaký mu zákonně uložen být měl.
Nejvyšší soud v usnesení napadeném nyní projednávanou ústavní stížností konstatoval, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, jelikož již v době zahájení trestního stíhání byly konkretizované trestné činy promlčeny (jednalo se o trestné činy omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona, páchané v době od roku 1997 do konce roku 2000, a o trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona ve skutku v bodě 3 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, páchaný v době od ledna 2000 do prosince 2000). Současně nezpochybnil závěr obecných soudů, že stěžovatel skutkovou podstatu uvedených trestných činů naplnil.
K otázce výše trestu se patří zaznamenat, že pochybení v rovině ústavního práva nelze shledat za situace, kdy odvolací soud stěžovateli uložil s poukazem na §35 odst. 1 a §215 odst. 2 tr. zákona úhrnný trest v dolní polovině zákonné trestní sazby. Aniž by Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu týkajícího se podústavního práva, tento trest je třeba hodnotit jako přiměřený - a to i v případě respektování výše uvedeného ustanovení trestního řádu - v kontextu zjištění odvolacího soudu, který poukázal rovněž na počet spáchaných trestných činů [stěžovatel byl zároveň uznán vinným výrazně závažnějšími trestnými činy podle §215 odst. 1, 2 písm. b), podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona (2 krát) či podle §222 odst. 1 tr. zákona], dobu páchání trestné činnosti, počet a věk poškozených (přičemž mezi nimi bylo nezletilé dítě nacházející se ve stěžovatelově péči), zištnost jednání a způsob jeho provádění, jakož i trestní anamnézu stěžovatele, který byl v období let 1988 až 2006 celkem pětkrát odsouzen, a to "pro trestnou činnost různorodého charakteru", "vždy pak k výchovným trestům".
Ústavněprávní roviny nedosahuje ani pochybení obecných soudů (okresního soudu a krajského soudu), pakliže neprovedly důkaz výslechem stěžovatelovy dcery. Nalézací soud učinil související skutkové závěry s ohledem na výpovědi konkretizované poškozené, výpovědi specifikovaných svědků, dále znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a klinické psychologie vypracovaného PhDr. Ilonou Wölfelovou ve vztahu ke všem třem poškozeným. Odvolací soud poté v odůvodnění svého rozsudku na str. 16 konstatoval, že nalézací soud disponoval dostatkem přesvědčivých důkazů, které tvoří ucelený řetězec a stěžovatele z trestné činnosti usvědčují, čímž nepřímo nevyhovění návrhu stěžovatele na výslech dcery zdůvodnil, neboť jej považoval za nadbytečný.
Ve vztahu ke stěžovatelovým výhradám, že nenaplnil skutkovou podstatu konkretizovaných trestných činů, postačuje stěžovatele odkázat na příslušné závěry obecných soudům, které jsou řádně zdůvodněné, přičemž z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout.
Dlužno zaznamenat, že stěžovatel opomíjí především okolnost, že vycházet z výpovědi poškozených bylo (též se zřetelem k charakteru a povaze trestné činnosti "odehrávající se v soukromí") myslitelné - právě - coby výraz určitého hodnocení provedených důkazů, při současném posouzení osobnosti poškozených soudním znalcem a provedení dalších svědeckých výpovědí. Je samozřejmé, že v daných souvislostech nelze upírat validitu svědecké výpovědi proto, že poškozená ihned nepodala trestní oznámení na stěžovatele či nevyhledala lékařské ošetření. Obecné soudy vzaly za prokázané, že jmenovaná poškozená tak postupovala proto, že "se styděla a policejnímu orgánu se přihlásila až na základě televizní reportáže o obviněném (stěžovateli), aby zabránila jeho další trestné činnosti vůči jiným ženám".
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu