ECLI:CZ:US:2015:3.US.1044.15.1
sp. zn. III. ÚS 1044/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 32, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2014 č. j. 22 Co 2652/2013-422 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 9 C 129/2006-345, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Namítá též porušení čl. 27 Listiny, čl. 8, 10 a 13 Úmluvy.
2. Stěžovatel podal dne 14. 2. 2011 žalobu na obnovu řízení, kterou napadl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2008 č. j. 9 C 129/2006-163 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2008 č. j. 8 Co 2081/2008-201, jímž byla v původním sporu zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 6 450 Kč. Jako důvod obnovy stěžovatel uváděl, že podal proti žalovanému v původním řízení trestní oznámení pro trestný čin podvodu a křivé výpovědi. Na základě spisového materiálu Policie ČR ve věci trestního oznámení stěžovatele soud zjistil, že dne 12. 7. 2010 byla stěžovateli doručena závěrečná zpráva o výsledku šetření ze dne 1. 7. 2010 (spáchání trestné činnosti žalovaným v původním sporu se nepodařilo prokázat, byť z analýzy podpisu na smlouvě o dílo, od níž stěžovatel svůj nárok v původním sporu odvozoval, vyplynulo, že pravděpodobně patří žalovanému, trestní věc byla odložena). Soud dospěl k závěru, že dnem, kdy se stěžovatel o důvodech obnovy řízení dozvěděl, nebyl den 15. 12. 2010, kdy stěžovatel nahlížel do policejního spisu (jak stěžovatel tvrdí), neboť stěžovatel již v červenci 2010 z doručeného vyrozumění policie věděl o důvodech obnovy. Žalobu v tomto řízení proto vyhodnotil jako opožděnou (§233 odst. 1 občanského soudního řádu).
3. K odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. V rozhodnutí se odvolací soud k námitkám stěžovatele zabýval též údajným nedoručením předvolání k jednání před soudem prvního stupně, a dále námitkou, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti nejprve shrnul skutkový a právní stav v předcházejícím řízení. V rámci tohoto shrnutí setrvává na názoru, že nikoli vyrozuměním policie o odložení trestní věci, nýbrž až nahlédnutím do spisu zjistil důvody obnovy řízení. Rovněž opakuje, že jednání před soudem prvního stupně proběhlo bez toho, aby se o něm dozvěděl, resp. že doručení předvolání bylo neúčinné.
5. V části nazvané "odůvodnění ústavní stížnosti" stěžovatel uvádí, že se mu nedostalo spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dále však pouze cituje ze závěrů rozhodnutí Ústavního soudu v jiných věcech. Jedinou konkrétní námitku lze vysledovat ve větě na s. 5 (poslední odstavec): "K odepření ustanovit stěžovateli právního zástupce od počátku řízení tohoto druhu nevidí stěžovatel důvod." K této námitce pak stěžovatel na s. 12 ústavní stížnosti rozvádí, že jeho návrh na osvobození soudních poplatků jakož i ustanovení advokáta Okresním soudem v Českých Budějovicích v roce 2006 byl v původním řízení zamítnut. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí, neboť byl nemocný a nemohl se věci plně věnovat z důvodu studií na vysoké škole. Advokát byl stěžovateli ustanoven až usnesením ze dne 3. 3. 2008.
6. Soud neustanovil stěžovateli advokáta ani v žalobě na obnovu řízení, a to s odkazem na vzdělání stěžovatele a obsah sepsané žaloby s tím, že neshledal ochranu zájmů žalobce jako potřebnou. Stěžovatel má za to, že orientace v právu, ani složitost řízení nejsou v řízení o ustanovení advokáta relevantní. Usnesením ze dne 17. 4. 2013 ustanovil soud stěžovateli opatrovníka - advokátku, s jejíž osobou však stěžovatel z důvodu problematického zastupování v jiném řízení nesouhlasil. Odvolací soud však přesto usnesení o ustanovení této advokátky potvrdil a právního zástupce stěžovateli nezměnil. K tomu přikročil okresní soud až usnesením ze dne 10. 9. 2013, kdy byl stěžovateli ustanoven stávající advokát. Stěžovatel se domnívá, že je soudy šikanován, neboť jsou úmyslně vydávána nezákonná rozhodnutí.
7. Ústavní stížnost obsahuje ještě další části, v nichž se stěžovatel rozsáhle zabývá údajnými pochybeními soudů v řízení o žalobě na obnovu řízení, zabývá se např. výkladem pojmů "nahlížení do spisu" nebo "jiná škoda" dle trestního řádu, jakož i údajnou nesprávností závěrů kriminalistického zjišťování, opakuje argumentaci týkající se údajného nedoručení předvolání soudu prvního stupně k jednání. Pro řízení o podané ústavní stížnosti je však podstatný zejména názor stěžovatele, že z vyrozumění policie, které obdržel dne 12. 7. 2010, byl seznámen pouze se skutečností, že nedošlo k trestnému činu a že podpis na smlouvě o dílo objednatele je s velkou pravděpodobností podpisem žalovaného v původním sporu, z čehož podle jeho názoru důvody obnovy řízení zjistit nelze. Do spisu umožnila policie stěžovateli nahlédnout až dne 15. 12. 2010. Stěžovatel má za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení nalézacího i odvolacího soudu dle §233 odst. 1 občanského soudního řádu. Namítá též v obecné rovině nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů, když předmětem posouzení byla pouze včasnost podání žaloby na obnovu řízení (soudy se např. nevěnovaly tomu, zda jsou uplatněné důkazy nové či nikoli).
8. Stěžovatel argumentuje též proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2015 č. j. 32 Cdo 2994/2014-471, jímž bylo rozhodnuto o jeho dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Zásah Ústavního soudu proti tomuto rozhodnutí však stěžovatel nepožaduje, proto není třeba stěžovatelovy námitky vůči tomuto rozhodnutí blíže reprodukovat.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
10. Ústavní soud se rovněž zabýval vzniklou procesní situací, kdy stěžovatel (jak vyplývá z petitu i obsahu ústavní stížnosti) nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2015 č. j. 32 Cdo 2994/2014, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku; tak se také ve zkoumaném případě stalo. Za poslední prostředek k ochraně práva lze tudíž v tomto případě považovat napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2014 č. j. 22 Co 2652/2013-422 (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 3137/15).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv; jedná se o zásahy (rozhodnutí), v nichž dochází k nepřípustné ingerenci do některého ze základních práv, v nichž se případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, které nesou znaky libovůle, případně které jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ve věci napadené ústavní stížností však Ústavní soud podmínky ke svému zásahu neshledal.
13. V posuzované věci je zároveň nutno akcentovat skutečnost, že předmětem sporu v původním řízení, tj. v řízení, o jehož obnovu stěžovatel usiluje, byla částka ve výši 6 450 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. V takových případech Ústavní soud zasahuje jen zcela výjimečně, v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz); takové nedostatky však v napadených rozhodnutích a jim předcházejících řízeních vysledovat nelze.
14. K žalobě stěžovatele na obnovu řízení soud prvního stupně i soud odvolací dospěly ke shodnému závěru, že tato žaloba byla podána opožděně, tj. po uplynutí subjektivní lhůty k jejímu podání ve smyslu §233 odst. 1 občanského soudního řádu. Tento závěr byl v rozhodnutí soudu prvního stupně náležitě odůvodněn (na něj Ústavní soud v podrobnostech odkazuje), odvolací soud pak tomuto závěru přisvědčil. Skutečnost, že stěžovatel má na věc jiný názor, nemůže bez dalšího důvodnost ústavní stížnosti založit. Byl-li stěžovatelův žalobní návrh vyhodnocen jako opožděný, nelze přisuzovat relevanci námitce stěžovatele (směřující do nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí), že se soudy nevěnovaly otázce, zda důvody obnovy (důkazy), na nichž stěžovatel svoji žalobu založil, byly důkazy "novými" či nikoli. Klíčovou skutečností totiž byl okamžik uplatnění těchto důkazů v řízení o mimořádném opravném prostředku. Včasnost žaloby je jedním z předpokladů její úspěšnosti; není-li tento předpoklad naplněn, charakter uplatňovaných důkazů je pak již bezpředmětný.
15. Ve vztahu k dalším námitkám stěžovatele, týkajícím se průběhu řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, které stěžovatel opakovaně uplatnil v ústavní stížnosti, Ústavní soud konstatuje, že neshledal takové porušení procesních práv stěžovatele, jež by mohlo založit důvody pro závěr o namítaném porušení práva na spravedlivý proces.
16. Ke konkrétně uplatněným námitkám pak lze alespoň stručně uvést následující: námitka, týkající se nedoručení předvolání stěžovateli k jednání, byla dostatečně vypořádána v odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, v nichž je popsáno, jakým způsobem bylo předvolání k jednání před soudem prvního stupně doručováno (§49 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu). Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu v původním řízení nebyl ustanoven advokát, jedná se o námitku, kterou nelze bez dalšího považovat za relevantní v řízení o žalobě na obnovu tohoto původního řízení. Pokud stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s rozhodováním soudů ve věci jeho žádosti o ustanovení zástupce - advokáta pro účely řízení o žalobě na obnovu řízení (§30 odst. 1 občanského soudního řádu), aniž by předmětem ústavní stížnosti učinil konkrétní rozhodnutí o zamítnutí takové žádosti, Ústavní soud může toliko v obecné rovině konstatovat (a oponovat tak stěžovateli), že vzdělání stěžovatele, stejně jako obsah sepsané žaloby a složitost řízení jistě lze řadit mezi skutečnosti, k nimž soud, rozhodující o žádosti ve smyslu §30 odst. 1 občanského soudního řádu, přihlíží. Porušení práva na spravedlivý proces pak nelze vysledovat ani v namítaném postupu soudu, který rozhodl o ustanovení opatrovníka - advokátky stěžovateli, s níž stěžovatel poté vyslovil nesouhlas, když ke změně osoby opatrovníka, jak stěžovatel uvádí, nakonec došlo.
17. Lze shrnout, že ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, nebylo shledáno porušení ústavních zásad, resp. práv, jejichž porušení stěžovatel namítal. Porušení některých namítaných práv v posuzovaném případě ani nepřicházelo v úvahu (čl. 27 Listiny, čl. 8 a 10 Úmluvy), ostatně stěžovatel k nim žádnou relevantní argumentaci nenabídl (čl. 13 Úmluvy). Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu