ECLI:CZ:US:2015:3.US.1046.15.1
sp. zn. III. ÚS 1046/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo občanů Máj, se sídlem Dukelská 253, Šenov u Nového Jičína, zastoupeného JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem Kadláčkova 894, Kopřivnice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 26 Cdo 3224/2014-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, neboť míní, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 10. 2013, č. j. 28 Cm 84/2013-35 uložil stěžovateli povinnost uzavřít s navrhovateli 1. Danuší Hellebrandovou a 2. Otakarem Hellebrandem smlouvu o převodu vlastnického práva k bytové jednotce č. X včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku, a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit navrhovatelům na náhradě nákladů řízení 18 672 Kč. Podle soudu navrhovatelé jako členové bytového družstva řádně požádali stěžovatele o převod vlastnictví k bytu, jehož byli společnými nájemci bytu, a jejich nárok na uzavření smlouvy o převodu bytu není promlčen, neboť přechodná ustanovení článku II. zákona č. 103/2000 Sb. a článku II. zákona č. 345/2009 Sb. promlčení práva vyloučila, když lhůta k uzavření smlouvy o převodu bytu byla jimi prodloužena do 1. 7. 2010, resp. 31. 12. 2020, a to ve všech případech, kdy k uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu nedošlo.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 4. 2014 č. j. 5 Cmo 11/2014-69 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, a to v blíže specifikovaném "správném" znění, v nákladovém výroku jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit navrhovatelům na náhradu nákladů řízení 14 529 Kč a dále rozhodl, že je povinen zaplatit navrhovatelům na náhradu nákladů odvolacího řízení 4 151 Kč.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele zamítl s odůvodněním, že je sice přípustné (neboť otázka výkladu přechodných ustanovení k zákonům č. 103/2000 Sb. a č. 345/2009 Sb. a posouzení, zda je vyloučena aplikace §100 občanského zákoníku i v případech, kdy byla mezi stranami sjednána lhůta, do které bude smlouva uzavřena nebyla dovolacím soudem výslovně řešena), není však důvodné.
S odkazem na znění ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, a zejména na čl. II bod 1 přechodných ustanovení zákona č. 103/2000 Sb. a čl. II bod 1 přechodných ustanovení zákona č. 345/2009 Sb., dovolací soud dovodil, že uvedená přechodná ustanovení prodloužila lhůtu pro uzavření smlouvy o převodu bytu podle §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. "obecně (bez jakýchkoli podmínek), a vztahují se proto na všechny případy, kdy k uzavření smlouvy nedošlo bez ohledu na to, zda v mezidobí uplynula lhůta stanovená zákonem nebo dohodou účastníků", přičemž cílem přijatých novel zákona bylo zejména posílit postavení člena družstva v situacích, kdy družstvo svou povinnost uzavřít smlouvu o převodu bytu nesplnilo. Uvedl, že v projednávané věci vyzvala navrhovatelka 1/ (i jménem stěžovatele 2/) družstvo k uzavření smlouvy v roce 1992 a poté v roce 1995, čímž splnila i svoji povinnost dle §24 zák. č. 42/1992 Sb. a §23 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb.; neuzavřelo-li družstvo s navrhovateli smlouvu o převodu bytu v dohodnuté lhůtě do 31. 12. 2005, není jejich nárok promlčen, neboť k uplatnění nároku mají zákonnou lhůtu do 31. 12. 2020.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se odpovídajícím způsobem nevypořádal se všemi námitkami stran nepoužití přechodných ustanovení (ve stížnosti předestřených), které mu adresoval, a jeho rozhodnutí tak není dostatečně odůvodněno, což zakládá důvod ústavní stížnosti, neboť je tím založena nejen nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, ale též i jeho protiústavnost.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Již ze skromné ústavněprávní argumentace stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, se podává, že o tvrzené dotčení práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny může jít toliko v rovině čl. 36 odst. 1 Listiny (porušení zásad tzv. spravedlivého procesu), jehož by se - s ohledem na stížnostní námitku - dopustil Nejvyšší soud tím, že by jeho rozhodnutí vskutku postrádalo řádné odůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Jinak platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Požadavku řádného odůvodnění přitom usnesení Nejvyššího soudu dostálo.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně konstatuje, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07).
Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele jako přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. s tím, že stěžovatelem formulovaná otázka výkladu přechodných ustanovení k zákonům č. 103/2000 Sb. a č. 345/2009 Sb. nebyla dovolacím soudem dosud výslovně řešena. Právě Nejvyššímu soudu přitom přísluší, aby takovou otázku hmotného nebo procesního práva identifikoval a k jejímu vyřešení upřel svoji argumentaci, aniž by se musel (nadto) samostatně a podrobně vyjadřovat k jednotlivým námitkám, jež v souvislosti s jejím uplatněním dovolatel vznesl.
Právě k zodpovězení této otázky opodstatněně soustředil dovolací soud svoji pozornost, a rozumně a v dostatečném rozsahu v odůvodnění vyložil svůj právní názor, který k vyřešení stěžovatelem předestřené otázky hmotného práva přijal. Jeho výklad je v rozhodném smyslu argumentačně adekvátní a úplný, a důvody přijatého závěru se z odůvodnění usnesení v dostatečné míře podávají.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu