ECLI:CZ:US:2015:3.US.1071.14.1
sp. zn. III. ÚS 1071/14
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 7. května 2015 sp. zn. III. ÚS 1071/14 ve věci ústavní stížnosti Martina Josefa Buliny, zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem, se sídlem Praha 6, Pod Beránkou 2469/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 č. j. 30 Cdo 3314/2013-57, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013 č. j. 21 Co 108/2013-41 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2012 č. j. 5 C 62/2012-23, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím.
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2012 č. j. 5 C 62/2012-23 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013 č. j. 21 Co 108/2013-41 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tyto rozsudky se zrušují.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a aby v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, zrušil.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu stěžovatele o 37 054 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, které bylo posléze zrušeno ministrem vnitra v přezkumném řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť právní názory, na nichž soudy svá rozhodnutí založily, jsou podle jeho názoru výrazem výkladové libovůle; rozhodnutí obvodního soudu má za nepřezkoumatelné proto, že v něm absentují koherentní rozhodovací důvody. Odvolací soud pak vadně vyložil pojem "příslušného orgánu" (ke zrušení nezákonných rozhodnutí), jestliže z tohoto postavení vyloučil orgán přezkumného (správního) řízení a požadoval, aby jím byl (až) správní soud, a nesprávná je podle stěžovatele i úvaha, že ke zrušení předmětného rozhodnutí nedošlo pro "nezákonnost", nebyla-li tato nezákonnost výslovně konstatována. Závěry obecných soudů jsou tak v příkrém rozporu s hmotným právem, čímž je znak porušení základního práva na spravedlivý proces podle stěžovatele naplněn. Odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel vytkl, že pro posouzení přípustnosti dovolání neměla být uvažována peněžní hranice 50 000 Kč, neboť jím otevřený spor vychází ze služebního vztahu, který měl být pojímán analogicky vztahu pracovněprávnímu.
II.
4. Obvodní soud pro Prahu 7 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
5. Městský soud v Praze setrval na své argumentaci a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření oponoval stěžovateli v názoru, že dovolání mělo být věcně projednáno, upozorněním, že šlo o náhradu škody proti státu, a nikoli o nároky ze stěžovatelova služebního vztahu.
7. Ministerstvo vnitra v postavení vedlejšího účastníka příležitost se k ústavní stížnosti vyjádřit nevyužilo.
III.
8. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud jednání nenařídil (§44 zákona o Ústavním soudu). Současně nezasílal vyjádření účastníků řízení k replice stěžovateli, neboť - vzhledem k jejich obsahu - to nepokládal za účelné, jestliže z jejich obsahu nevycházel.
IV.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není tedy samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
10. Ze stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny tedy neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá; výjimkou jsou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Ústavněprávním požadavkem též je, aby rozhodnutí obecných soudů byla řádně, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna.
11. Posledně uvedenému hledisku ústavněprávního přezkumu ("přezkoumatelnosti" rozhodnutí) však rozhodnutí soudu prvního stupně zjevně nevyhovuje. V odůvodnění soud prezentuje vzájemně - věcně i logicky - neslučitelné názory a není ani patrné, který z nich považuje za rozhodný konečný závěr, který byl podkladem zamítavého výroku jeho rozhodnutí. Jednak se uchyluje k úvaze, že je třeba zkoumat příčinnou souvislost mezi "tímto nesprávným úředním postupem" a tvrzenou škodou, ačkoli stěžovatelem uplatněný nárok je dovozován z nezákonného rozhodnutí, jednak uvádí, že výsluhový příspěvek nebyl stěžovateli vyplacen opožděně (ač objektivně byl), údajně proto, že se tak stalo "v návaznosti na rozhodnutí o služebním poměru" (což postrádá - k "opožděnosti" - očividně významu), a stejně tak nemá logickou základnu úvaha, že "ani poslední rozhodnutí ministra nebylo považováno za nezákonné", jestliže se právě "v posledním rozhodnutí ministra" (ze dne 19. 11. 2010) naopak konstatuje, že rozhodnutí předchozí "byla vydána v rozporu s právními předpisy". A konečně, už vůbec není pochopitelné - neargumentované - sdělení obvodního soudu, že žalobcem napadená rozhodnutí nejsou rozhodnutími "v rámci výkonu státní moci" (pročež je nelze podřazovat režimu zákona č. 82/1998 Sb.), ačkoli je zjevné, že jde o rozhodnutí vydaná ve správním řízení.
12. Rovněž výše zaznamenané kritérium výkladového excesu se v dané věci - pozitivně k argumentaci stěžovatele - uplatní, a to ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího.
13. Odvolací soud shledává, že není naplněna podmínka odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí dle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v tom, aby takové rozhodnutí bylo zrušeno příslušným orgánem, neboť je názoru, že za "příslušný orgán" lze považovat až správní soud v řízení o žalobě podle soudního řádu správního. Což však stěží může obstát v situaci, kdy Městský soud v Praze, k němuž byla stěžovatelova žaloba podána, meritorně nerozhodoval proto, že u něj napadené správní rozhodnutí již předtím zrušil ministr vnitra v přezkumném řízení podle §193 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb."). Stěžovateli nelze klást k tíži, že mu vyhověl - co do odstranění rozhodnutí, o což mu šlo - již podle tohoto zákona k tomu příslušný správní orgán, a nikoli až správní soud, který pak mu již logicky vyhovět nemohl.
14. K tomu jest připomenout, že z ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. plyne, že nárok na náhradu škody lze uplatnit (zásadně), jen využil-li poškozený v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí jak řádný opravný prostředek, tak opravný prostředek mimořádný, s jehož uplatněním je spojeno zahájení nejen soudního, nýbrž i správního řízení, a právě tak tomu v dané věci bylo. Požadavek využití toho opravného prostředku, jímž je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, by tedy přicházel v úvahu jen tehdy, pakliže ve vlastním řízení správním by se stěžovateli odstranění napadeného rozhodnutí podařit nezdařilo.
15. Podobně jako ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně i zde pak platí, že odůvodnil-li ministr vnitra své rozhodnutí tím - jak uvádí sám odvolací soud - že předchozí rozhodnutí byla vydána "v rozporu správními předpisy", nemůže ani logicky obstát jeho názor, že nejde o rozhodnutí, jímž by "byla konstatována nezákonnost původního rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, ve znění rozhodnutí ministra vnitra", jelikož ji prý "nelze zaměňovat s právním výkladem" zákona č. 361/2003 Sb.; jak jinak - "správněji" - by "nezákonnost" měla být "konstatována", však odvolací soud nenaznačil.
16. Vzhledem k tomu, že v řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. obecné soudy nepřezkoumávají správnost dříve vydaných rozhodnutí (a jsou odkázány právě na jejich zrušení), nemohou - z této povahy věci - uplatnit vlastní úvahu ohledně důvodu nezákonnosti, pro který bylo dané rozhodnutí zrušeno. Jestliže v dané věci orgán, který rozhodnutí zrušil, odůvodnil svůj výrok tím, že rozhodnutí "je v rozporu s právními předpisy", nelze při rozhodování o náhradě škody tento závěr obejít jinou výkladovou konstrukcí takových důvodů, která jej má v důsledku potlačit nebo dokonce popřít; nikoli každý důvod zrušení rozhodnutí sice musí nutně být důvodem potřebné "nezákonnosti", kupříkladu rozhodnutí může být zrušeno pro zpětvzetí návrhu, leč o takovou či obdobnou situaci v dané věci zjevně nešlo.
17. Nedostatky spravedlivého procesu, jak byly vymezeny shora (v bodu 11), jsou tudíž dány jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny se stěžovateli tím zdařilo efektivně doložit. Jinak řečeno, oba soudy práva stěžovatele garantovaná ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny neochránily.
V.
18. Ústavní soud - aniž by jakkoli předjímal konečný výsledek řízení - proto shledal ústavní stížnost opodstatněnou, podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
VI.
19. Oproti tomu usnesení dovolacího soudu, jímž bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, je očividně správné, neboť věcí pracovněprávní, pro niž neplatí peněžní hranice nepřípustnosti dovolání, věc stěžovatele není, je-li jeho předmětem nárok na náhradu škody proti státu podle zvláštního zákona (a není co dodat). Přístup k soudu (dovolacímu) byl sice stěžovateli odepřen, nikoli však nezákonně, natožpak protiústavně. V této části byla proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].