ECLI:CZ:US:2015:3.US.1076.14.1
sp. zn. III. ÚS 1076/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Martina Novotného, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Resslova 1253/17a, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 č. j. 22 Cdo 4138/2013-203, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2013 č. j. 17 Co 18/2013-171 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 11. 2012 č. j. 6 C 86/2011-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že skutková zjištění shora uvedených obecných soudů jsou neúplná a nesprávná a jimi provedené právní posouzení věci je rovněž nesprávné. Soudy tímto postupem měly zkrátit právo stěžovatele na zjištění skutečného stavu věci tím, že odmítly provedení obvyklých důkazů, které navrhoval. Tím se měly dopustit neadekvátního zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně mělo stěžovaným postupem obecných soudů dojít k zásahu do stěžovatelova práva vlastnit majetek a nakládat s ním, tedy práva garantovaného čl. 11 Listiny.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynulo následující. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby žalovaným, tj. vedlejším účastníkům, byla uložena povinnost vyklidit část pozemků v jeho vlastnictví, dále z nich odstranit stavby a zdržet se ukládání jakýchkoli věcí na ně. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že se právní předchůdci vedlejších účastníků stali vlastníky sporné části pozemků vydržením vlastnického práva. Okresní soud konstatoval splnění všech podmínek přepokládaných zákonem, č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen "občanský zákoník"), nezbytných k tomu, aby vedlejší účastníci nabyli vlastnické právo vydržením, a to včetně existence dobré víry.
Stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž namítal neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění a nesprávnost právního posouzení věci. Ve svém odvolání dále trval na provedení důkazu ohledáním místa ve smyslu §130 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a odvolání posoudil jako neopodstatněné. V odůvodnění se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu, zhodnotil zjištění skutkového stavu jako řádné a úplné, hodnocení důkazů jako přiléhavé a vyslovil, že právní závěry jsou správné. Krajský soud také uvedl, že okresní soud pochybil, když nezdůvodnil, proč neprovedl stěžovatelem navržený důkaz ohledáním místa. Současně však vysvětlil, proč považuje provedení tohoto důkazu za nadbytečné a konstatoval, že tuto vadu proto nepovažuje za dostatečnou pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že stěžovatel sice uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, avšak ve skutečnosti trvá na tom, že pokud by soudy zjistily skutkový stav dle jeho mínění lépe, musely by dospět k jiným právním závěrům. Nesprávné právní závěry tak stěžovatel staví jako důsledek nesprávně, resp. nedostatečně provedených skutkových zjištění, což podle Nejvyššího soudu není přípustný dovolací důvod. Dále se Nejvyšší soud věnoval otázce dobré víry jako součásti vydržení, kterou stěžovatel vznesl, a dospěl k závěru, že krajský soud posoudil všechny individuální okolnosti případu v souladu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu a vyslovené závěry nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud tak neshledal důvod pro to, aby dovolání vyhověl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že okresní soud a krajský soud nesprávně zkrátily jeho právo na zjištění skutečného stavu věci tím, že mu odepřely provedení některých důkazů, které považuje v daných typech případů za obvyklé. Tím měl být zkrácen na právu na spravedlivý proces, neboť obecné soudy daly přednost důkazům, které byly ve prospěch vedlejších účastníků, a také své rozsudky neodůvodnily v souladu s provedeným dokazováním, takže jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Následně, nesprávnou aplikací zákonných ustanovení, která upravují vydržení vlastnického práva, mělo dle jeho názoru dojít k nezákonnému odnětí jeho vlastnického práva. Zejména stěžovatel směřuje k tomu, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily existenci dobré víry vedlejších účastníků v jeho neprospěch, přičemž se domnívá, že ustálená praxe je zcela opačná. Podstatnou část ústavní stížnosti pak představuje polemika s rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterému stěžovatel vytýká nadbytečně restriktivní interpretaci přípustnosti dovolání a nedůslednost v zodpovídání položené právní otázky. Nakonec stěžovatel napadá výrok o nákladech řízení, neboť Nejvyšší soud se dle jeho názoru nedostatečně vypořádal s námitkou porušení ústavních principů. K takovému porušení mělo dojít tím, že krajský soud vycházel z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen "přísudková vyhláška"), která byla zrušena nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (116/2013 Sb.). Navíc měl krajský soud tuto vyhlášku aplikovat nesprávně.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Výraznou část ústavní stížnosti představuje polemika se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v ústavní stížností napadeném usnesení. Tato polemika se však týká výlučně práva podústavního, přičemž Ústavní soud nemá pravomoc posuzovat otázky tohoto druhu. Opačným postupem by nepřípustně rozšiřoval svou pravomoc na úkor obecného soudnictví. Stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavních práv především při zjišťování dobré víry jako jedné z podmínek nabytí vlastnického práva vydržením. Zjištění dobré víry je však plně v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud smí zasáhnout pouze v situacích, kdy obecné soudy konstatují dobrou víru zcela v rozporu s výsledky důkazního řízení, případně pokud nepřihlédnou ke všem okolnostem [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), případně nález sp. zn. I. ÚS 4365/12 ze dne 16. 7. 2013], tedy v těchto a případně dalších situacích, kdy se soudy při konstatování dobré víry dopustí excesu a neakceptovatelně tím omezí ústavně garantovaná práva stěžovatelů. V daném případě však všechny soudy přesvědčivě zdůvodňují, proč se domnívají, že vedlejší účastníci a jejich právní předchůdci byli v dobré víře a pohybují se tak v mezích daných ústavním pořádkem. Ústavní soud proto tuto námitku stěžovatele posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Co se týče problematiky tzv. opominutých důkazů, pak lze stěžovateli přisvědčit, že soud sice může upustit od provedení důkazu navrženého jednou ze stran civilního řízení, je však vyloučeno, aby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [viz nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Dle tvrzení obsaženého v ústavní stížnosti okresní soud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz ohledáním místa a v odůvodnění nijak tento svůj postup nevysvětlil. V tomto bodě ústavní stížnosti však dal za pravdu stěžovateli krajský soud, který dostatečně vysvětlil, proč považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné. Tím byl případný zásah do ústavních práv stěžovatele odstraněn a Ústavní soud neshledává v postupu krajského soudu a Nejvyššího soudu stran neprovedení navrženého důkazu nepřípustnou kolizi s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
Závěrečná část ústavní stížnosti napadá výrok o nákladech řízení. Stěžovatel uvádí, že krajský soud aplikoval přísudkovou vyhlášku, která byla zrušena nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (116/2013 Sb.), čímž porušil základní ústavní principy, a navíc odvolací soud aplikoval tuto vyhlášku nesprávně. V prvé řadě Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc nepokrývá kontrolu výpočtu nákladů řízení, zejména v situacích, kdy stěžovatel nijak nespecifikuje, v čem soudy postupovaly v rozporu s přísudkovou vyhláškou a ani neuvádí, čím měl být na svých základních právech zkrácen. Pro správné určení časové působnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 je nezbytné se seznámit se Sdělením Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013 č. Org. 23/13 k účinkům nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013, publikovaným ve Sbírce zákonů pod číslem 117/2013 Sb. (dále jen "Sdělení ÚS"). V něm se vylučují retroaktivní účinky nálezu, a konstatuje se, že nároky na náhradu paušální odměny přiznané pravomocným rozhodnutím obecného soudu, které bylo vydáno před vykonatelností nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, tj. 24. 4. 2013, zůstávají beze změny. To se však netýká případů, v nichž by Ústavní soud shledal na základě včas a řádně podané ústavní stížnosti ve výši paušální odměny zřejmou protiústavnost. K této situaci však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud neshledal v daném případě žádné okolnosti, které by naznačovaly nepřiměřenost částky náhrady nákladů řízení, která byla vedlejšímu účastníkovi přiznána. Ze samotné výše přisouzené částky není zřejmé, že by se vymykala pravidlům závazně stanoveným nálezem sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), zejména vzhledem k tomu, že se nejednalo o tzv. formulářovou žalobu, případně o bagatelní spor. Proto nelze ze samotné aplikace přísudkové vyhlášky rozhodnutím vyhlášeným před vykonatelností příslušného nálezu, zejména s přihlédnutím ke Sdělní ÚS, dospět k závěru o zásahu do základních práv stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: