ECLI:CZ:US:2015:3.US.1141.15.1
sp. zn. III. ÚS 1141/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Města Rožnov pod Radhoštěm, sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Masarykovo náměstí 128, zastoupeného Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3752/2012, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. 11 Co 239/2009 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. 15 C 1/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, poté co mu věc se závazným právním názorem vrátil Nejvyšší soud k dalšímu řízení, vyhověl žalobě společnosti IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s. r. o. (dále též jen "vedlejší účastnice") na určení, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitostí; k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě tento rozsudek potvrdil pouze v části týkající se nemovitostí ("budov") na pozemcích p. č. X1, X2, X3 a X4 v katastrálním území Rožnov pod Radhoštěm (dále jen "předmětné nemovitosti"), a ve zbývající části žalobu zamítl. Na základě dovolání obou účastníků Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v části, ve které žalobu zamítl, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a současně odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
Výše zmíněný potvrzující výrok krajský soud - při vázanosti právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. 29 Odo 1430/2005 - odůvodnil tím, že dohody o bezúplatném převodu těchto nemovitostí nebyly předmětem registrace státním notářstvím, a vlastnické právo stěžovatele k nim nebylo vloženo do katastru nemovitostí.
Stěžovatel, se zdůrazněním veřejně prospěšného účelu využití předmětných nemovitostí, v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud odmítl provést - jako nepřípustnou novotu ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř. - jím v odvolacím řízení navrhovaný důkaz listinami, jež nebyl s to vzhledem k časovému kontextu věci (podání žaloby v závěru běhu vydržecí lhůty, existence skartačních lhůt apod.) předložit dříve. Přitom právě tyto listiny měly prokazovat, že předmětné nemovitosti nebyly součástí privatizačního projektu, v jehož rámci měly být ty, jichž se týká dané soudní řízení, bezúplatně převedeny na stěžovatele (mezitím však byly převedeny na původní žalobkyni - společnost SVAS, a. s. - právní předchůdkyni vedlejší účastnice). Jelikož zjevným záměrem privatizačního projektu (privatizace společnosti TESLA Rožnov) byl bezúplatný převod předmětných nemovitostí na stěžovatele, nikoliv na společnost SVAS, a. s. (tím méně pak na její právní nástupkyni), má stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1688/09, I. ÚS 643/04 a Pl. ÚS 34/09 za to, že odvolací soud provést jím v odvolacím řízení navrhovaný důkaz měl, a tím dát před koncentrací řízení přednost tomu, aby bylo řízení jako celek spravedlivé. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem bez jakéhokoliv právního titulu, pročež je dle jeho názoru s odkazem na zásadu nemo turpitudinem suam allegans auditur třeba považovat postup žalobkyně za rozporný s dobrými mravy, a pokud obecné soudy takový postup aprobovaly, jednaly v rozporu s odkazovanými nálezy Ústavního soudu.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jelikož stěžovatelka petitem své ústavní stížnosti směřuje (mj.) vůči v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího soudu v plném rozsahu, tedy i proti té jeho části, jíž zrušil (část) rozsudku krajského soudu a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, je prizmatem principu subsidiarity (jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno) třeba kvalifikovat ústavní stížnost v tomto rozsahu za nepřípustnou, neboť řízení před obecnými soudy nadále probíhá.
To neplatí ve vztahu ke zbývajícímu předmětu řízení, tj. o těch výrocích, jimiž bylo určeno (a potvrzeno) vlastnictví žalobkyně, neboť v této relativně samostatné části jsou rozhodnutí obecných soudů již pravomocná, a rozhodnutím o ústavní stížnosti být dotčen princip subsidiarity nemůže; stěžovatelem namítané skutečnosti již nebudou (nemohou být) předmětem posuzování obecných soudů v pokračujícím řízení (pročež ani odmítnutí ústavní stížnosti nemůže nepřípustně predeterminovat výsledek řízení v jeho zbývající části).
V této další části ústavní stížnost není důvodná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Ústřední ústavněprávně relevantní námitku obsaženou v posuzované ústavní stížnosti představuje tvrzení, že odvolací soud porušil stěžovatelova základní práva, pakliže jako nepřípustnou novotu nepřipustil jím navrhovaný listinný důkaz, údajně prokazující, že předmětné nemovitosti byly rozhodnutím tehdejšího Ministerstva průmyslu České republiky vyčleněny z privatizačního projektu při privatizaci společnosti TESLA Rožnov a předány přímo stěžovateli, pročež nemohly být převedeny na právní předchůdkyni vedlejší účastnice.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nepolemizuje se závěrem odvolacího soudu, že jím v rámci (opakovaného) odvolacího řízení navrhovaný důkaz vskutku nepřípustnou novotou ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř. byl; toliko s poukazem na takto dosažený výsledek řízení (který má za "nespravedlivý") se domnívá, že odvolací soud tento důkaz (přesto) provést měl.
Tato námitka však není dostatečně přesvědčivá, resp. nelze jí přiznat rozhodující relevanci, neboť proti ní stojí požadavek ochrany jiných, rovněž ústavněprávně relevantních, hodnot.
Nelze ztrácet ze zřetele, že imanentní podmínkou fungování materiálního právního státu je rovněž podmínka dodržování platných a účinných právních předpisů, včetně těch, jež upravují postup v příslušném občanskoprávním řízení. Zde pak platí, že měl-li by se prosadit stěžovatelův názor, pak ten (klíčový) princip odvolacího řízení, jímž je princip tzv. neúplné apelace (který zahrnuje právě namítaný "zákaz novot"), by mohl být uplatňován jen podmíněně, v závislosti na předběžné úvaze, jak se promítne do dané věci (tj. zda bude dosaženo výsledku "spravedlivého" či nikoli), což by jej však z pozice "principu" naopak nepodmíněného zcela eliminovalo.
Stěžovatelem odkazované nálezy Ústavního soudu do dané věci bez dalšího nedopadají, neboť byly vydány ve zcela odlišných procesních (i hmotněprávních) kontextech, a týkají se skutkově specifických věcí, jež širší aplikační uplatnitelnost v nich zaznamenaných závěrů omezuje.
Lze již jen dodat, že byla-li zákonnou podmínkou bezúplatného převodu předmětných nemovitostí na stěžovatele jejich registrace státním notářstvím, resp. vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (což stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje), nemohl tyto nemovitosti platně nabýt, pokud tento postup zjevně dodržen nebyl. Výsledek souzené věci byl nadto ovlivněn výsledkem vkladového řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 238/2009, jež ohledně předmětných nemovitostí bylo zastaveno.
Je tak namístě konstatovat, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle již výše zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu