ECLI:CZ:US:2015:3.US.1153.15.1
sp. zn. III. ÚS 1153/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P. V., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 84/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2015 č. j. 5 Tdo 1452/2014-95, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2014 sp. zn. 6 To 13/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2014 č. j. 40 T 6/2013-1911, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 18. dubna 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jejího tvrzení porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku a dva další obžalované vinnými ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku ve smyslu ustanovení §234 odst. 3 a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaném a dílem ve stadiu přípravy, a zločinu podvodu ve smyslu ustanovení §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Uvedených skutků se měli obžalovaní dopustit, stručně řečeno, tak, že na veřejně přístupných bankomatech v Brně nainstalovali v únoru 2013 tzv. skimmovací zařízení, schopné přečíst a uložit data z v bankomatu užívaných platebních karet, a následně vyrobili padělky několika desítek platebních karet, s jejichž pomocí se zčásti úspěšně a zčásti neúspěšně pokoušeli získat z cizích bankovních účtů peněžní hotovost, nejčastěji z bankomatů ve Spojených státech amerických. Za podobným účelem přicestovali v březnu 2013 do Prahy, kde na dalších pěti bankomatech postupně nainstalovali tzv. skimmovací zařízení, avšak před dokonáním činu byli zadrženi policií. Naopak byli obžalovaní zproštění obžaloby z dalšího tzv. oskimmování a padělání několika desítek platební karet, k němuž mělo dojít v únoru 2013 v Brně, neboť se dle soudu nepodařilo prokázat, že čin spáchali obžalovaní. Za uvedené jednání byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a trest vyhoštění na dobu neurčitou a povinnost uhradit spolu s ostatními obžalovanými škodu způsobenou poškozeným bankám. Městský soud dospěl k závěru o stěžovatelčině vině na základě dokumentů poškozených bank, kamerových záznamů z okolí obžalovanými vytipovaných bankomatů, poznatků získaných při sledování obžalovaných v Praze, znaleckého zkoumání, poznatků získaných při zadržení obžalovaných, přehledu uskutečněných telefonních hovorů a výpovědí svědků i samotných obžalovaných. Uvedené důkazy dle soudů vylučují stěžovatelkou předkládanou verzi skutkového děje, dle níž měla být v České republice pouze jako doprovod svého partnera a nevěděla nic o případné trestné činnosti. Proti rozsudku městského soudu podala odvolání stěžovatelka i státní zástupce, přičemž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") vyhověl částečně odvolání státního zástupce a nově odsoudil stěžovatelku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatelčino odvolání pak zamítl, když se plně ztotožnil s právními a skutkovými závěry městského soudu v otázce viny všech obžalovaných. Nejvyšší soud následně odmítl jako zjevně neopodstatněné stěžovatelčino dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv v několika rovinách. Po jejím zadržení nebyla dodržena ústavně zakotvená lhůta 48 hodin pro předání obviněné osoby k soudu, když stěžovatelka byla zadržena 13. března 2013 v 19.05 hodin a do soudní budovy byla převezena 16. března 2013. Dalším a skandálním porušením stěžovatelčiných práv je skutečnost, že u ní byl v průběhu vazby zřejmě uměle vyvolán potrat. Obhajoba přitom přes opakovanou žádost neobdržela příslušnou zdravotní dokumentaci a soudy odmítly provést důkaz znaleckým zkoumáním. V průběhu trestního stíhání došlo k zásadní změně právní kvalifikace stíhaného jednání, přičemž na tuto skutečnost nebyli obvinění upozorněni, a ani nebyli v tomto směru řádně vyslýcháni. Dle stěžovatelky nebylo žádným důkazem prokázáno, že by se podílela na jednání popsaném v obžalobě. Žádným způsobem nebylo rovněž prokázáno spojení stěžovatelky s výběry hotovosti ve Spojených státech amerických nebo Peruánské republice. Dále nebyla nijak prokázána skutečná výše způsobené škody. Za důležité považuje stěžovatelka skutečnost, že obžalovaným odňaté součástky nebyly způsobilé vyvolat tzv. skimmování a jedná se tedy o nezpůsobilý předmět, což bylo prokázáno rovněž znaleckým tvrzením, že na zařízeních nebyla nahrána žádná data. Součinnost třetího obžalovaného nebyla vůbec prokázána. To je však zásadní skutečnost i pro stěžovatelku, neboť ta byla odsouzena za podíl na činnosti organizované skupiny, tedy nejméně tří osob. Rovněž tak nebyl nijak prokázán stěžovatelčin podíl na údajném pokusu o spáchání trestného činu podvodu. Stěžovatelka dále vznáší námitku, že tzv. skimmování nelze podřadit pod trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku ve smyslu ustanovení §234 trestního zákoníku, resp. jako jeho přípravu. Výklad obecných soudů tak představuje přinejmenším nepřípustný extenzivní výklad právního předpisu v neprospěch obžalovaných, spíše však porušuje zásadu nullum crimen sine lege. Samotné stahování dat není totiž trestným činem a tuto "mezeru" nelze nahradit rozšiřujícím výkladem zákona. Za protiústavní považuje stěžovatelka i výši vyměřeného trestu. Ta neodpovídá škodlivosti činu, tedy způsobené škodě, a praxi trestního soudnictví v České republice. Stěžovatelka vznáší námitku, že trest mohl být ovlivněn rasistickými předsudky soudců. Trest vyhoštění pak nelze aplikovat na občany Evropské unie. Trest propadnutí věci se pak vztahoval i na věci, které nemohly být užity ke spáchání trestné činnosti. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. V první řadě je třeba stěžovatelce připomenout obecně přijímaný závěr, dle nějž Ústavní soud nehodnotí takové aspekty rozhodovací činnosti obecných soudů, jakými jsou jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost. Ústavní soud totiž není další instancí v soustavě obecných soudů a jeho úkolem není podrobovat jejich skutkové a právní závěry dalšímu (často již třetímu) přezkumu s cílem prosadit svůj názor na danou věc. Ústavní soud tak v řízení o ústavní stížnosti zejména poměřuje postup a závěry orgánů veřejné moci z hlediska jejich (ne)vybočení z hranic vymezených ústavním pořádkem. Přitom Ústavní soud hodnotí napadené řízení vždy jako celek, čemuž musí odpovídat i v ústavní stížnosti uplatněné námitky. Argumentaci brojící kupříkladu proti dílčímu pochybení v prvotních fázích řízení nelze proto zásadně vyhovět, nepřihlíží-li k dalšímu vývoji ve věci. Právě takový charakter má drtivá většina obsahu projednávané ústavní stížnosti.
7. Zároveň podané ústavní stížnosti nelze vyhovět ani z toho důvodu, že její odůvodnění je pouze opakováním skutkových námitek, s největší pravděpodobností uplatňovaných od počátku trestního řízení, a v podstatě ničím neodůvodněných právních tvrzení kritizuje výsledek trestního řízení a zcela přehlíží podrobnou argumentaci tří rozhodujících soudů. Od Ústavního soudu tak nepřípustně očekává nejen to, že by se stal další soudní instancí přezkoumávající závěry obecných soudů, ale spíše to, aby sám, bez ohledu na činnost obecných soudů, posoudil oprávněnost podané obžaloby. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší a vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se dostalo do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy České republiky v jejich obecně přijímaném pojetí.
8. Některé námitky, jako kupř. tvrzení o vynuceném potratu stěžovatelky ve vazbě, či otázka dodržení vazební lhůty, nemají žádný vztah k předmětu napadených rozsudků, jímž bylo posouzení viny stěžovatelky a případné vyměření trestu. Ve zbytku lze odkázat na odůvodnění obecných soudů, které se s těmito námitkami i přesto velmi podrobně vypořádaly (srov. např. str. 8 a 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
9. Zbytek námitek pak tvoří výše uvedené opakování tvrzení obhajoby, které však soudy velmi podrobně vyvrací, na což stěžovatelka v podané ústavní stížnosti vůbec nereaguje. I zde lze tedy na odůvodnění napadených rozhodnutí zcela odkázat. Co se skutkových otázek týče, bylo jednání stěžovatelky prokázáno značným množstvím důkazů, které prokázaly, že se z její strany nejednalo pouze o nějaké "pasivní postávání", zatímco její partner instaloval tzv. skimmovací zařízení. Bylo naopak prokázáno, že stěžovatelka s těmito zařízeními či jeho součástkami sama manipulovala (srov. např. str. 68, 87 nebo 94 rozsudku nalézacího soudu). Tyto skutečnosti, potvrzující stěžovatelčinu aktivní součinnost s ostatními obžalovanými, stěžovatelka nijak nerozporuje. Otázka její (ne)přítomnosti v Peruánské republice či Spojených státech amerických nehraje přitom při posuzování trestnosti stíhaného jednání žádnou roli. Výše škody byla přesně spočítána dle prokazatelně protiprávně vybraných prostředků. Vzhledem k částečné úspěšnosti tzv. skimmování je zcela neopodstatněnou rovněž námitka, že zařízení odebrané obžalovaným při jejich zadržení mělo být dle stěžovatelky objektivně nezpůsobilým vyvolat protiprávní následek. Za svévolný nelze považovat ani závěr, kterým soudy dovodily účast na činnosti skupiny i třetího obžalovaného. Tím pádem je v souladu s trestním zákoníkem určena i skutková podstata, jejíž podstatný znak byla spolupráce organizované skupiny.
10. K relevantním právním námitkám, lze toliko stručně konstatovat, že změna kvalifikace stíhaného jednání v průběhu přípravného řízení nepředstavuje zásadně zásah do základních práv a svobod obviněné osoby. Stěžovatelka přitom neuvádí, jakým způsobem jí měla být tímto postupem způsobena ústavně relevantní újma. Přisvědčit stěžovatelce nelze ani u námitky netrestnosti stíhaného jednání. Ustanovení §234 odst. 6 trestního zákoníku výslovně stanovuje, že trestná je již příprava trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Ústavní soud musí v tomto směru přisvědčit názorům obecných soudů, že již instalace zařízení, které protiprávně stahuje data z platebních karet, představuje naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu, přinejmenším ve stadiu přípravy. Nejedná se přitom ani o extenzivní výklad uvedeného ustanovení, natožpak analogii v neprospěch obžalovaných. Nebezpečnost uvedeného "přípravného" jednání pak vyplývá zejména ze skutečnosti, že část platebních prostředků byla obžalovanými touto metodou skutečně protiprávně odčerpána z účtů oprávněných majitelů. Vyměřený trest pak plně odpovídá v trestním zákoníku uvedenému rozpětí, přičemž soudy velmi podrobně popsaly úvahy stran oprávněnosti uložených trestů. Stěžovatelčiny názory na tresty z jiných trestních kauz, v nichž byly posuzovány zcela jiné trestné činy, a ničím nepodložené domněnky o rasistických předsudcích soudců, nejsou v tomto ohledu relevantním důvodem pro zásah Ústavního soudu. Stěžovatelka rovněž chybně namítá, že trest vyhoštění nelze uložit občanu Evropské unie. V tomto ohledu lze stěžovatelku odkázat na text ustanovení §80 odst. 3 trestního zákoníku, který možnost vyhoštění občanů Evropské unie naopak předvídá, s výjimkou zvláštních okolností, když jednotný hospodářský prostor je prostorem pro svobodný pohyb osob, služeb, zboží či kapitálu, nikoli pro provádění trestné činnosti. Žádný mezinárodní závazek takovému vyhoštění rovněž nebrání (srov. zejména čl. 27 a násl. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států). Trest propadnutí věci nebyl pak stěžovatelce uložen, tudíž nemohlo dojít k propadnutí věcí, které nesouvisely s trestnou činností. Pokud měla stěžovatelka na mysli věci zabrané ve smyslu ustanovení §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, pak je třeba poukázat na to, že nijak konkrétní věci, které měly být zabrané neoprávněně, neidentifikuje, přičemž z jejich seznamu uvedeného na str. 43 a 44 rozsudku nalézacího soudu nelze na první pohled stanovit jakékoliv pochybení rozhodujícího soudu, neboť se v zásadě jedná o předměty užívané běžně při trestné činnosti popsané ve výrokové větě napadeného rozsudku.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu