ECLI:CZ:US:2015:3.US.1181.15.1
sp. zn. III. ÚS 1181/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky JV-LEGAL, s. r. o., IČ 45786127, se sídlem Severozápadní II č. 306/32, Praha 4, zastoupené JUDr. Martinou Váchovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 689/40, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015 č. j. 33 Cdo 3414/2014-144, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014 č. j. 5 Cmo 142/2014-100 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2014 č. j. 47 Cm 174/2013-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze napadeným usnesením zastavil řízení, v němž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po žalované (BH Securities a. s.) zaplacení 581 991,76 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a věc postoupil Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka - obsažená v komisionářské smlouvě, kterou 15. 12. 2009 uzavřel s žalovanou Mariusz Trocha (právní předchůdce stěžovatelky) - není podle §39, §55 odst. 1, 2 a §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplatným právním úkonem. Doložka deleguje rozhodnutí majetkového sporu (o náhradu škody podle §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, způsobené žalovanou jako obchodnicí s cennými papíry) stálému rozhodčímu soudu zřízenému na základě zákona (§2, 3, 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v rozhodném znění, dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), přičemž okolnost, že jde o nárok vyplývající ze spotřebitelské smlouvy formulářového typu, nevylučuje pravomoc rozhodčího soudu, jehož statutu a řádu se strany podrobily (§13 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení), a absence přezkumu rozhodčího nálezu ve smyslu §27 zákona o rozhodčím řízení, stejně jako stěžovatelkou tvrzená obtížnost postupu při zjišťování rozhodných skutečností dokazováním spojená s nedostatečnou soudní praxí týkající se náhrady škody vzniklé při obchodování s cennými papíry, nepředstavují ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Odvolací soud napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
3. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Dovolací soud s odkazem na svoji ustálenou judikaturu shrnul, že spor o náhradu škody způsobené obchodníkem s cennými papíry je majetkovým sporem ve smyslu §2 odst. 1, 2 zákona o rozhodčím řízení a že vyloučení přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci (§27 zákona o rozhodčím řízení) bez dalšího nezpůsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel; úvahy žalobkyně, týkající se rozložení důkazního břemene stran, dostupnosti důkazních prostředků a provádění dokazování (včetně hodnocení důkazů), jsou pro posouzení platnosti rozhodčí doložky bezcenné.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovala svoji argumentaci stran tvrzené příslušnosti obecných soudů k rozhodnutí předmětného sporu, stejně jako argumentaci obecných soudů v napadených rozhodnutích.
5. Stěžovatelka zpochybňuje argument obecných soudů, že se spotřebitel může odvolat v souladu se zákonem o rozhodčím řízení dle §31g na základě rozhodčí doložky ze dne 15. 12. 2009. Má za to, že se obecné soudy v tomto ohledu dopustily retroaktivity a jejich postup je proto protiústavní. Stěžovatelka odkazuje na zákon č. 19/2012 Sb., jímž došlo ke změně zákona o rozhodčím řízení až dne 1. 4. 2012, přičemž v zákoně č. 19/2012 Sb. (část první, čl. II, odst. 2) je explicitně uvedeno, že "Platnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy.".
6. Pokud obecné soudy argumentovaly odkazem na §55 a 56 zákona č. 40/1964 Sb. (starý občanský zákoník), přičemž pokud sám Nejvyšší soud tímto výkladem argumentoval ve svém usnesení č. j. 33 Cdo 3414/2014-144 a operoval s judikaturou, kterou používala sama stěžovatelka, a dokonce jí v jednotlivých argumentech přisvědčuje, stěžovatelka označuje napadená rozhodnutí za minimálně málo srozumitelná a v naprostém rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a evropských soudů.
7. Stěžovatelka má za to, že je-li smluvní dokumentace adhezní, jako v tomto případě, je třeba vždy rozlišovat mezi dobrovolným a obligatorním rozhodčím řízením (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bramelid a Malmström proti Švédsku - rozhodnutí EK pro lidská práva ze dne 12. 10. 1982, stížnost č. 8588/79, 8589/79). Stěžovatelka se nepochybně nachází v obligatorním rozhodčím řízení. Dle ESLP se na obligatorní rozhodčí řízení vztahují veškerá práva Úmluvy. Pouze v případě, že by řízení bylo dobrovolné, lze ospravedlnit dobrovolné vzdání se práv jako takových (srov. usnesení ESLP ze dne 23. 2. 1999 ve věci Osmo Suovaniemi a ostatní proti Finsku).
8. Stěžovatelka uvádí, že podmínka neveřejnosti je zásadním zásahem do práv, přičemž §19 zákona o rozhodčím řízení zcela znemožňuje projednání věci před veřejností a tedy s větším principem kontroly. Má za to, že po ní nelze spravedlivě požadovat, pokud jí bylo toto řízení vnuceno adhezní smlouvou, aby se vzdala svých základních práv, která jí dle čl. 6 Úmluvy připadají, a snížila tak své postavení ve sporu, neboť je evidentní, že při takovémto chování je zásada veřejnosti zcela nezbytná.
9. Stěžovatelka odmítá možnost sjednání rozhodčí doložky v adhezní smlouvě a tvrdí, že bude-li obchodník s cennými papíry předkládat neúplný nebo nepravdivý důkazní materiál, není zde jakákoli možnost k donucení; to představuje porušení principu rovnosti zbraní. Stěžovatelka k tomu připomněla rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 56 Cm 356/2012-357, ve kterém bylo prokázáno, že obchodník s cennými papíry předkládá pozměněné listiny apod.
10. Stěžovatelka rovněž poukazuje na unikátnost řešeného sporu, v němž hraje velkou roli přenesené důkazní břemeno, fakt, že spotřebitel ze zákona nemůže vlastnit žádné důkazy rozhodné pro spor, čímž se odlišuje od jiných spotřebitelských smluv, např. smlouva o úvěru, reklamě apod., kdy spotřebitel dostane smlouvu, finanční prostředky a je pouze na něm, jaké důkazní prostředky použije ke své obraně, neboť veškeré důkazní prostředky vlastní, zatímco v předmětném sporu spotřebitel nemůže vlastnit nic z důkazních prostředků rozhodných pro spor a může je tedy pouze označit a doufat, že žalovaná strana je vydá v nezměněné podobě. Je tedy podle stěžovatelky naprosto evidentní, že soudy nižších instancí postupují značně formalisticky a chybně.
11. Stěžovatelka konečně poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014 č. j. 5 Cmo 44/2014-116, který při existenci naprosto stejné smluvní dokumentace došel k závěru, že smluvní dokumentace není adhezní.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. V daném případě Ústavní soud neshledal důvod k zásahu.
15. Z ústavní stížnosti a jí předcházejících podání stěžovatelky v řízení před obecnými soudy je patrné, že se stěžovatelka domáhá vyslovení protiústavnosti postupu, který umožňuje platné uzavření rozhodčí doložky pro řešení sporů ze spotřebitelských adhezních smluv, uzavřených mezi spotřebitelem a obchodníkem s cennými papíry, za situace, kdy (jak tvrdí) důkazní prostředky jsou na straně žalované (obchodníka s cennými papíry). Ústavní soud má za to, že soud prvního stupně i soud odvolací se dostatečně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, které nyní opakuje i v ústavní stížnosti. S ohledem na povahu smluv obsahujících rozhodčí doložku (spotřebitelské adhezní) se zabývaly tím, zda uzavřené rozhodčí doložky, které svěřují rozhodnutí budoucího sporu Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, nejsou ujednáním, které představuje značnou nerovnováhu k újmě stěžovatelky. S ohledem na pojistky zákonné úpravy, ve spojení s pravidly zakotvenými v řádu stálého rozhodčího soudu, pak dospěly k závěru, že samotné svěření rozhodování sporů stálému rozhodčímu soudu tímto ujednáním není.
16. Pokud stěžovatelka zpochybňuje svoji možnost dovolat se ustanovení §31g zákona o rozhodčím řízení, který se stal součástí právní úpravy přijetím novely tohoto zákona č. 19/2012 Sb., s účinností od 1. 4. 2012, přechodná ustanovení uvedené novely, na něž stěžovatelka odkazuje, se týkají posuzování platnosti rozhodčí smlouvy, nikoli možnosti smluvní strany podat návrh obecnému soudu z důvodu, že stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Obavy stěžovatelky tedy nemají podklad v právní úpravě. I v případě stěžovatelky tak platí, že pokud by byl rozhodčí nález zrušen z důvodu vymezeného v §31g zákona o rozhodčím řízení, pokračuje soud k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne (§34 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení).
17. Argument napadající nesrozumitelnost napadených rozhodnutí obecných soudů, stejně jako rozpor těchto rozhodnutí s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a evropských soudů Ústavní soud nesdílí. Ustanovení §55 a 56 "starého" občanského zákoníku byla obecnými soudy správně využita při posouzení platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě. Dále Ústavní soud se neztotožňuje se závěrem stěžovatelky, že by se v daném případě jednalo o obligatorní rozhodčí řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Obligatorní rozhodčí řízení je takové, které je uložené zákonem, za situace, kdy strany nemají žádnou možnost vyjmout svůj spor z pravomoci rozhodčího soudu; v takovém případě musí být ze strany rozhodčího soudu poskytnuty záruky stanovené čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz rozhodnutí ESLP ve věcech Bramelid a Malmström proti Švédsku, č. 8588/79 a 8589/79, rozhodnutí Komise ze dne 12. října 1989, RZ č. 29; Suda proti České republice, rozsudek, 28. 10. 2010, č. 1643/06, §49). Stěžovatelka však v průběhu předcházejícího řízení nenamítala, že by smlouva (resp. smlouvy) obsahující rozhodčí doložku nebyla sjednána svobodně či dobrovolně. Pouze z neochoty stěžovatelky (jakožto právní nástupkyně osoby, která rozhodčí smlouvu, resp. smlouvu s rozhodčí doložkou s žalovanou uzavřela) respektovat ustanovení o vzdání se práva na soud ve prospěch rozhodčího řízení nelze na obligatorní rozhodčí řízení usuzovat. Námitka poukazující na neveřejnost rozhodčího řízení tak není relevantní (srov. ale shora uvedená možnost soudního přezkumu rozhodčího nálezu ve věci týkající se spotřebitelských smluv).
18. Pokud stěžovatelka odkazuje na jiný rozsudek Městského soudu v Praze, podle něhož měl obchodník s cennými papíry předkládat pozměněné listiny, a z něhož dovozuje neveřejnost rozhodčího řízení jako výhodu pro žalovanou, pro účely tohoto sporu se jedná o spekulaci. Rovněž poukaz stěžovatelky na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, v němž měla být údajně posuzována stejná smluvní dokumentace jiným způsobem, není pro účely posouzení této věci nijak určující. Stejně tak stěžovatelka spekuluje ve vztahu k problematice dokazování v rozhodčím řízení. Je přitom nutno přisvědčit závěrům odvolacího soudu, že zatím nelze nijak uzavřít, jaké důkazy budou nebo nebudou v rozhodčím řízení předloženy a provedeny.
19. Jakkoli stěžovatelka poukazuje na specifika sporu, k jehož řešení (zatím) nejsou obecné soudy příslušné (viz §31g zákona o rozhodčím řízení), soud prvního stupně tento spor vyhodnotil jako spor mezi podnikatelem a spotřebitelem ze smlouvy, která je smlouvou o poskytování investiční služby a na ni navazující závazky smluvních stran pro případ poskytnutí půjčky či úvěru. Takové hodnocení nemá Ústavní soud ze své pozice důvod nijak zpochybňovat. Pokud byl aprobován závěr obecných soudů, že rozhodčí doložka v této smlouvě sjednaná nepředstavuje ujednání značně vychylující postavení smluvních stran v neprospěch stěžovatelky, Ústavní soud neshledává rozhodnutí obecných soudů o vlastní nepříslušnosti rozhodnout daný spor jako ústavně nekonformní.
20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu