ECLI:CZ:US:2015:3.US.1223.14.1
sp. zn. III. ÚS 1223/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele G. A., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 8 Tdo 1430/2013 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. 9 To 665/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 17, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 5. 11. 2012 sp. zn. 32 T 14/2012 stěžovatele uznal vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku a za podmínek §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od jeho potrestání. O stěžovatelově odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 9 To 665/2012 tak, že výrokem pod bodem I. podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil stěžovatele obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň město ze dne 14. 9. 2012 sp. zn. 1 ZT 469/2012 pro popsaný skutek a přečin a výrokem pod bodem II. podle §256 tr. řádu zamítl odvolání okresního státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele. Nejvyšší soud k dovolání Nejvyššího státního zástupce usnesením ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 8 Tdo 487/2013 podle §265k odst. 1 tr. řádu za podmínek §265p odst. 1 tr. řádu zrušil výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni a současně podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že výrokem pod bodem I. k odvolání okresního státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o upuštění od potrestání a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli (při nezměněném výroku o vině) uložil podle §184 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti dnů, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem pod bodem II. odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy nebyl zastoupen obhájcem, ačkoliv ho měl podle zákona mít. Z tohoto důvodu nemohl kvalifikovaně předkládat návrhy na svoji obhajobu, důkazy, které navrhoval, soudy opomenuly, a návrhy na doplnění dokazování nedokázal soudu vzhledem k jazykové bariéře dobře vysvětlit. Uvádí dále, že v průběhu trestního řízení neodmítal skutečnost, že článek v sarkastickém stylu napsal, ale zároveň poukazoval na to, že nebyl jediný, kdo měl možnost upravovat předmětné webové stránky; je zde tak nejistota, zda inkriminovaný článek někdo nezkopíroval nebo nezměnil bez jeho souhlasu, a dovozuje odtud, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Obecné soudy měly hodnotit především motiv jeho jednání, kterým byl jednoznačně pokus o záchranu lidského života; v té době totiž psal o hrozbě extradice svého krajana Z. N. do vlasti, kde mu hrozila smrt. K tomu navrhl provedení důkazu posudkem velvyslanectví České republiky či jiné renomované organizace, jenž však byl zamítnut; důvodnost této obavy posléze potvrdil Ústavní soud svými rozhodnutími o ústavních stížnostech, týkajících se krajanovy extradice.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo. Jinak řečeno, skutková charakteristika stěžovatelových námitek ústavněprávní roviny, vymezené konstantní judikaturou Ústavního soudu, očividně nedosahuje.
K související problematice důkazu o užití počítače konkrétní osobou lze připomenout usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1581/11 ze dne 11. 8. 2011 a sp. zn. III. ÚS 4886/12 ze dne 27. 3. 2013, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010, s nimiž napadená rozhodnutí obecných soudů nekolidují.
Obecné soudy se též přesvědčivě (a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí) vyjádřily k právnímu posouzení věci a uplatněným právním názorům není důvod z ústavněprávního hlediska (ani se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe) cokoli vytýkat.
Státní zástupce je sice osobou veřejného zájmu (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 6. 2002 ve věci Nikula v. Finsko, stížnost č. 31611/96, odst. 50), z čehož vyplývá zejména zvýšená míra právně přípustné kritiky, která je vůči němu adresovatelná, v daném případě nicméně primárně šlo o důkazně zcela nepodložená skutková tvrzení, že se označená státní zástupkyně dopustila korupčního jednání.
K námitce procesní provenience týkající se naplnění podmínek ustanovení §36 odst. 2 tr. řádu se patří zaznamenat, že stěžovatel nezpochybnil zjištění obecných soudů, že v přípravném řízení na dotaz policejního orgánu uvedl, že českému jazyku rozumí bez problému slovem i písmem (srov. č. l. 6 trestního spisu), že v České republice pobývá od konce 90. let minulého století, že sám poskytoval právní pomoc svým krajanům v rámci správního řízení (např. při jejich žádostech o udělení azylu), jakož i publikoval na webu texty v českém jazyce. Věcně udržitelné je rovněž konstatování obecných soudů, že v případě subjektivně pociťovaných procesně komunikačních potíží mu nic nebránilo, aby si sám obhájce v průběhu trestního řízení zvolil (§37 tr. řádu).
Neobstojí ani tvrzení, že obecné soudy nedocenily stěžovatelem vzpomínaný kontext věci; tyto souvislosti nalezly konkrétní výraz v uložení mírného trestu s převažující výchovnou funkcí.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak ústavněprávně relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu