ECLI:CZ:US:2015:3.US.1239.15.1
sp. zn. III. ÚS 1239/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Heleny Kyselicové, zastoupené JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze dne 25. února 2015 č. j. 1 KZN 499/2013-91 a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení, ze dne 16. prosince 2014 č. j. KRPA-330738-109/TČ-2013-000093-ŠA, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo podle jejího názoru dojít k porušení jejích základních práv garantovaných článkem 10 odst. 1, článkem 11 odst. 1, článkem 26 odst. 1, článkem 36 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce trestní oznámení na svého manžela Mgr. Michala Kyselicu pro podezření z trestného činu poškození cizích práv a trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku. Usnesením ze dne 16. prosince 2014 č. j. KRPA-330738-109/TČ-2013-000093-ŠA rozhodl shora označený policejní orgán o odložení této trestní věci podle §159a odst. 1 trestního řádu. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla zamítnuta usnesením Městského státního zastupitelství v Praze dne 25. února 2015 č. j. 1 KZN 499/2013-91.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou naplněny všechny formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovým procesním prostředkem může být ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud se otázkou přípustnosti ústavních stížností osob, které namítají závadný postup orgánů činných v trestním řízení v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že se tyto osoby staly obětí trestného činu, zabýval ve svém nálezu ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (jehož znění, jakož i obsah dalších rozhodnutí Ústavního soudu, jsou veřejnosti dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). V něm konstatoval, že žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem, který musí být v takových případech vyčerpán před podáním ústavní stížnosti v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Přestože byla rozhodovací praxe Ústavního soudu v této otázce v minulosti nejednotná, shora citovaným nálezem Ústavní soud do budoucna jasně stanovil, že v případě nevyčerpání uvedeného procesního prostředku bude ústavní stížnost považována za nepřípustnou.
V projednávaném případě stěžovatelka tvrdí, že vyčerpala všechny opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, přičemž za poslední procesní prostředek označuje usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, kterým byla zamítnuta její stížnost proti odložení věci policejním orgánem. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatelka nenaplnila požadavky §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jelikož před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, jimiž by se mohla domoci svého práva, neboť nepodala žádost o výkon dohledu státního zastupitelství ve smyslu §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Ústavnímu soudu proto nezbylo než tuto stížnost hodnotit jako nepřípustnou.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že i v případě, kdy by stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, byl by Ústavní soud nucen odmítnout její stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud totiž ve své judikatuře setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Jakkoliv nelze pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, není právo poškozeného na trestněprávní ochranu, vč. práva na účinné vyšetřování, ústavními předpisy garantováno ve vztahu ke každému zásahu, jež je postihován trestním právem. Jak lze dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných článkem 2, článkem 3 a článkem 4 Úmluvy (tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací) a výjimečně také u článku 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by mu svědčilo právo na účinné vyšetřování. Právo na efektivní trestněprávní ochranu navíc nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat soukromoprávní cestou.
Jelikož Ústavní soud dospěl v projednávané věci k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejího práva poskytuje, byl nucen v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatelky odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj