ECLI:CZ:US:2015:3.US.1247.15.1
sp. zn. III. ÚS 1247/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Vondrákové, zastoupené advokátem JUDr. Ondřejem Kafkou, se sídlem advokátní kanceláře Schulmann & Stachová, Praha, Valentinská 92/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 68 Co 51/2015-517, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 34 EXE 118/2011-504, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 27. 4. 2015 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 34 EXE 118/2011-504, které bylo následně potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 68 Co 51/2015-517, byl zamítnut návrh stěžovatelky (jakožto povinné) na odklad exekuce vedené proti stěžovatelce, jakožto povinné, k vymožení povinnosti vyklidit specifikovaný byt o velikosti 2 + 1 a přestěhování povinné do náhradního ubytování, jakož i exekuce na majetek povinné pro náklady exekuce a náklady oprávněné.
3. Proti shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost.
II.
4. Stěžovatelka má za to, že v dané věci je výklad a aplikace předpisů obecného práva v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Přepjatý formalismus stěžovatelka spatřuje v závěru obecných soudů, že úspěch bývalého manžela stěžovatelky v určovacím řízení (určení existence nájemního vztahu) nemůže mít za následek zastavení exekuce, event. že to z pohledu exekuce nemá žádný význam proto, že povinná není účastníkem daného řízení.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud v určovacím řízení S. V. uspěje, nelze exekuci stěžovatelky vystěhováním provést, neboť její postavení v předmětném bytě bude oprávněno z jiného titulu (spolubydlení se S. V., jakožto nájemcem).
6. Stěžovatelka nesouhlasí s argumenty obecných soudů, že povinná není účastníkem daného řízení, a proto výsledek určovacího řízení nemá z pohledu exekuce žádný význam. Naopak, má za to, že obecné soudy provedly doslovně formalistický výklad §159a odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého výrok rozsudku je závazný pouze pro účastníky řízení, tedy v tomto případě nikoli pro samotnou stěžovatelku. Podle stěžovatelky dané ustanovení nelze vykládat tak, že výsledek řízení mezi jinými účastníky nemůže být právně relevantní skutečností pro třetí osoby. Odkazuje tak na §159a odst. 3 občanského soudního řádu (výrok rozsudku závazný pro všechny orgány veřejné moci, tedy i soudy), neboť uspěje-li S. V. se žalobou a stěžovatelka podá návrh na zastavení exekuce s tím, že se v bytě nachází oprávněně jakožto spolubydlící, pak bude exekuční soud závěrem o existenci nájemního vztahu S. V. vázán a exekuci bude muset zastavit.
7. Uzavírá, že soudy obou stupňů se dopustily přepjatého formalismu, když se zdánlivě logickým odůvodněním došly k závěru, jenž je nespravedlivý, nelogický a vůbec objektivně nepravdivý.
8. Stěžovatelka současně žádá o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
III.
9. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
10. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
11. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
12. Soud prvního stupně zkoumal naplnění podmínky ustanovení §54 odst. 6 exekučního řádu, podle kterého soud odloží provedení exekuce mj. tehdy, bylo-li zahájeno řízení o zastavení exekuce, z jehož průběhu a stavu lze na pravděpodobnost zastavení exekuce důvodně usuzovat, tj. že zastavení exekuce se jeví jako do jisté míry pravděpodobné. Exekuční soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že probíhající civilní řízení (určovací řízení, excindační řízení) mohou mít vliv na probíhající exekuční řízení. Naopak má za to, že tato civilní řízení, zahájená nikoli na návrh stěžovatelky, nemohou mít za následek zastavení exekučního řízení. Rovněž odvolací soud je toho názoru, že podmínky odkladu exekuce nebyly splněny. Na základě bývalým manželem stěžovatelky podané určovací žaloby o určení nájemního práva k vyklizovanému bytu nelze vyvozovat očekávání, že by exekuce vyklizením bytu mohla být zastavena, a to nejen s ohledem na skutková zjištění soudů učiněná v nalézacím řízení, ale především proto, že ani pozitivní rozhodnutí v řízení o určení práva nemůže mít ve vztahu k exekučnímu řízení vedenému proti stěžovatelce žádný význam, neboť ta není účastníkem řízení o určení nájemního práva. Nelze proto očekávat, že by exekuce měla být zastavena. Totéž se dle odvolacího soudu týká i excindačního řízení, neboť výsledek řízení zahájeného před soudem prvního stupně třetí osobou nemůže mít za následek zastavení této exekuce.
13. Ústavní soud v závěrech obecných soudů o tom, že nebyla splněna podmínka pro odklad exekuce, neshledal prvky svévole, libovůle, přepjatý formalismus ani jiné pochybení, které by bylo svojí povahou a intenzitou schopno porušit právo na spravedlivý proces stěžovatelky. K takovým závěrům by bylo možné dospět jedině tehdy, pokud by v úvahách obecných soudů absentoval jakýkoli rozumný důvod "očekávání" ve smyslu §266 odst. 2 občanského soudního řádu, že řízení o určovací žalobě třetí osoby může vést k určení vlastnického či jiného (v posuzovaném případě nájemního) práva k předmětnému bytu, a tak k odstranění vykonávaného titulu. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.
14. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 173/2003 bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 25. 4. 2005, č. j. 10 C 173/2003-53, jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010, č. j. 19 Co 539/2009-187, soud prvního stupně přivolil žalobci (Městské části Praha 6) k výpovědi žalované z nájmu předmětného bytu, a to z toho důvodu, že žalovaná (stěžovatelka) po dobu výrazně delší než 3 měsíce hrubě porušovala své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že nezaplatila nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a to od roku 1999.
15. Povinnost stěžovatelky k vyklizení bytu založená vykonatelným soudním rozhodnutím není závislá na existenci práva nájmu třetí osoby. Stěžovatelka sama není účastníkem ani určovacího řízení, ani řízení excindačního. Jinými slovy, předmětem určovacího/excindačního řízení není konkrétní právo stěžovatelky k uvedenému bytu. Své právo odvozuje pouze ze skutečnosti, že probíhá určovací řízení, které bylo zahájeno na návrh bývalého manžela stěžovatelky a kterým se tento domáhá určení, že mu svědčí nájemní právo k vyklizovanému bytu. To však samo o sobě nemůže naplnit podmínku ustanovení §54 odst. 6 exekučního řádu.
16. Závěrem Ústavní soud podotýká, že pokud by v řízení o určení nájemního práva bývalého manžela stěžovatelky k vyklizovanému bytu došlo k rozhodnutí svědčícímu bývalému manželovi, na základě stěžovatelkou tvrzených skutečností nic nebude bránit tomu, aby se do předmětného bytu z titulu svého práva spolubydlení znovu nastěhovala.
17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
18. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení stěžovatelce (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu